Současná debata o moderním válčení se často soustředí na drony, hypersonické střely nebo umělou inteligenci. Jenže podstatná změna, která tiše přepisuje pravidla konfliktu, probíhá jinde. Není to revoluce zbraní samotných, ale revoluce ceny jejich přesnosti. Jak upozorňuje analýza serveru Naked Capitalism, „nejdůležitější změnou v moderním válčení není šíření dronů či raket, ale kolaps ceny přesného navádění“. A právě tato změna má dalekosáhlé důsledky, které politická i vojenská reprezentace Západu systematicky podceňuje.
Po desetiletí byla přesnost luxusem. Schopnost zasáhnout cíl s odchylkou několika metrů byla výsledkem kombinace špičkové vědy, průmyslové kapacity a enormních finančních nákladů. Přesné zbraně byly drahé, omezené a používaly se selektivně. Tento model dnes neplatí. Přesnost už není vzácná. Stává se standardem.
Klíčovým pojmem, který článek popisuje, je takzvaný rozpočet přesnosti. Každý vojenský úder má určitou toleranci chyby, která je ještě přijatelná pro dosažení cíle. Velké objekty lze zničit i při větší odchylce, malé nebo pohyblivé cíle vyžadují přesnost vyšší. To zásadní ale je, že technologie umožňující splnit tento rozpočet se dramaticky zlevnily. Nejde o dokonalost. Stačí dostatečná přesnost. A ta je dnes levná.
Prvním pilířem této změny je satelitní navigace. Systémy jako GPS nebo GLONASS byly dříve vojenským privilegiem. Dnes jsou běžnou součástí telefonů, aut i průmyslových zařízení. Jak článek připomíná, „okrajové náklady na přidání přesného určení polohy se prakticky blíží nule“. To znamená, že technologie, která kdysi stála miliony, je dnes dostupná za desítky dolarů. Zásadní omezení tak mizí.
Druhým pilířem jsou inerciální navigační systémy. Ty byly tradičně extrémně drahé kvůli potřebě vysoce přesných gyroskopů. Nyní však nastoupily MEMS senzory vyráběné v masovém měřítku pro spotřební elektroniku. Jsou sice méně přesné, ale dostatečné. A hlavně levné. V kombinaci se satelitní navigací vytvářejí systém, který je odolný vůči rušení a zároveň cenově dostupný.
Třetím pilířem je terminální navádění a rozpoznávání cíle. To, co bylo ještě nedávno doménou elitních zbraňových systémů, dnes zvládají kamery a procesory vyvinuté pro mobilní telefony nebo autonomní vozidla. Optické a infračervené senzory v kombinaci se softwarem umožňují identifikovat cíl podle obrazu. Jinými slovy, zbraň už nemusí znát přesné souřadnice. Stačí, když „vidí“ to, co hledá.
Právě tato kombinace levných komponent vytváří novou realitu. Přesné zbraně už nejsou výsledkem nákladného vývoje. Jsou výsledkem skládání dostupných dílů. A to má zásadní strategické důsledky.
Největší problém je asymetrie nákladů. Útočné prostředky dramaticky zlevňují, zatímco obrana zůstává drahá. Systémy protivzdušné obrany, interceptory nebo letectvo stojí řádově více než útočné drony či střely. Jak text konstatuje, vzniká situace, kdy „raketový útok se stává levnější a škálovatelnější, zatímco obrana je složitější a dražší“. To není drobný technický detail. To je strukturální problém, který podkopává dosavadní vojenské doktríny.
Tento trend se jasně projevuje i v současných konfliktech na Blízkém východě. Írán a jeho spojenci využívají velké množství relativně levných prostředků, které nutí protivníka nasazovat drahé obranné systémy. I když většina útoků selže, ekonomická rovnice zůstává neúprosná. Obrana se vyčerpává rychleji než útok. A právě tato „ekonomická eroze“ může být rozhodující.
Zcela zásadní dopad má tato změna na expediční války. Západní armády byly zvyklé operovat daleko od vlastního území s technologickou převahou. Ta se však zmenšuje. Jakmile se útočník přiblíží k protivníkovi, vstupuje do jeho prostoru, kde levné a dostatečně přesné zbraně mohou systematicky ničit logistiku, základny i infrastrukturu. Článek to popisuje jasně. Útočník si musí vybrat mezi vzdáleností a náklady nebo mezi přiblížením a ztrátami.
To je zásadní změna. Obránce už nemusí vyhrát rozhodující bitvu. Stačí mu dlouhodobě vytvářet tlak, zvyšovat náklady a narušovat operace protivníka. Vzniká nová forma odstrašení, která není založena na absolutní síle, ale na schopnosti způsobovat trvalé opotřebení.
Závěr celé analýzy je nepříjemný, ale jasný. Přesnost už není elitní schopnost. Je to komodita. A jakmile se z něčeho stane komodita, začne to měnit pravidla hry. „Přesné zbraně už nejsou výsledkem drahého inženýrství. Jsou sestavovány z levných komponent.“ To znamená jediné. Schopnost vést přesné údery se šíří. A s ní i riziko konfliktu, který bude méně předvídatelný, levnější na zahájení a mnohem náročnější na obranu.
Západní strategie přitom stále často vychází ze starého světa, kde byla přesnost vzácná a drahá. Tento předpoklad se rozpadá. A s ním i jistota, že technologická převaha automaticky znamená vítězství. Pokud se tato změna podcení, může se ukázat, že budoucí konflikty nevyhrají ti, kteří mají nejlepší technologie, ale ti, kteří dokážou levně vyrábět dostatečně přesné zbraně ve velkém množství.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
