Když prezident Petr Pavel hovoří o hodnotách, ústavnosti a politické kultuře, zní to jako hlas morální autority. Podle Petra Macinky však právě zde leží problém. Prezident, který se stylizuje do role arbitra a mravního korektora, se podle něj nikdy důsledně nevyrovnal se svou vlastní minulostí.
Macinka, představitel strany Motoristé sobě, se do hlavy státu opřel otevřeně a bez obalu. Připomněl, že Petr Pavel byl po část svého života součástí struktur, které dnešní Hrad označuje za morálně nepřijatelné. A položil otázku, kterou si podle něj establishment klást nechce: kdo má vlastně právo rozdávat lekce?
Prezident označil komunikaci ze strany Motoristů za „vydírání“. Slovo silné, mediálně vděčné, okamžitě převzaté částí komentariátu. Macinka však tvrdí, že šlo o legitimní politický tlak a že prezident záměrně posouvá význam pojmů, aby sám sebe postavil do role oběti.
Podle politologů nejde o ojedinělý případ. Petr Pavel se opakovaně vyjadřuje k personálním otázkám vlády a dává najevo, koho považuje za přijatelného a koho ne. Přesně za to byl v minulosti kritizován prezident Miloš Zeman. Tehdy se mluvilo o porušování zvyklostí a nerespektování dělby moci. Dnes se tatáž praxe prezentuje jako obrana demokracie.
Macinka v této souvislosti hovoří o dvojím metru. Jiná jména, stejné chování, jiný verdikt. Zatímco Zeman byl líčen jako hrozba ústavnímu pořádku, Pavel je vykreslován jako jeho garant, přestože metody zůstávají podobné.
Spor se navíc odehrává v citlivé politické chvíli, kdy opozice využívá každé záminky k útoku na vládu. Prezidentovo veřejné vystupování tak podle řady politických komentátorů nepřispívá ke stabilitě, ale k dalšímu rozdělování společnosti.
Otázka, kterou Macinka otevírá, není osobní. Je systémová. Může prezident, jehož vlastní minulost je předmětem debat, vystupovat jako morální autorita? A proč se dnes toleruje to, co bylo včera důvodem k ostrému odsudku?
Na tyto otázky Hrad odpovídá mlčením. O to hlasitěji zní kritika zvenčí.
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: čt24)
