Italský spisovatel a komentátor Tommaso Merlo publikoval na italském serveru La Voce della Sera text, který okamžitě vyvolal ostré reakce. Článek s názvem „Pravda, holocausty a Macronův manžel“ je syrovou a do jisté míry stylizovanou reflexí o stavu současné západní civilizace. Mísí v sobě politickou kritiku, kulturní skepsi i narativní výpady vůči konkrétním elitám, především však proti systému, který podle autora potlačuje pravdu ve jménu moci. Největší pozornost vyvolala pasáž, v níž Merlo otevřeně spekuluje o původu a identitě první dámy Francie Brigitte Macronové.
Merlovy úvahy se opírají o veřejně dostupné, avšak médii většinou ignorované informace. Prvním pilířem jeho kritiky je americká politika Donalda Trumpa, který se podle autora pokouší upravovat ekonomickou realitu manipulací statistických údajů a potlačováním nezávislých institucí. To autor interpretuje jako přechod od tradičního konspiračního myšlení ke státem řízenému konspirativnímu řízení reality. Tento přístup je podle Merla patrný i v případě skandálu kolem Jeffreye Epsteina, jehož složitá síť kontaktů sahá podle dostupných informací až do amerických a izraelských zpravodajských struktur. Skutečnost, že veřejnost byla s detaily případu seznamována pouze selektivně a postupně, autor označuje za příklad účelové cenzury a manipulace veřejným diskurzem.
Druhou klíčovou rovinou Merlova textu je genocida v Gaze, která podle něj odhaluje míru, do jaké je současný mediální prostor ochoten ohýbat realitu ve prospěch politických zájmů. Merlo tvrdí, že zprávy o hladomoru a smrtelných důsledcích izraelských operací byly dlouhodobě potlačovány z důvodu jejich nevhodnosti pro západní politické narativy. I zde autor upozorňuje na rozdíl mezi objektivní realitou a verzí skutečnosti, kterou předkládají mainstreamová média. Tato média jsou podle něj pod kontrolou kapitálu, což vytváří systém, v němž elity nejen vládnou, ale také diktují, co je nebo není skutečností.
Do tohoto rámce pak Merlo zasazuje i svou nejkontroverznější tezi, a to že Brigitte Macronová není ženou od narození, ale mužem jménem Jean-Michel Trogneux, který údajně prošel hormonální přeměnou a měl v minulosti dokonce tři děti. Autor cituje dostupné spekulace z podzemních mediálních kanálů, knih a blogů, které tvrdí, že oficiální životopis Brigitte Macronové obsahuje nejasnosti, časové nesrovnalosti a že její fyzické rysy i způsob vystupování budí otázky. V kontextu této hypotézy se spekuluje i o homosexualitě samotného Emmanuela Macrona a jejich vztah je líčen jako politicky vybudovaná fikce se silnými vazbami na francouzský kulturní a mediální establishment.
Z vědeckého hlediska lze Merlův přístup chápat jako ukázku narativního konstruktu, který odhaluje mechanismy moderní postpravdivé společnosti. Postpravda není podle současných výzkumů jen nepravda. Je to systém, v němž pravda ztrácí smysl, protože je trvale relativizována mocí, emocemi a osobními zájmy. Merlo tento jev ilustruje nejen na politických postavách, ale i na globálním jevu, který by bylo možné označit jako „deinstitucionalizaci pravdy“. Podle studií mediální gramotnosti například z univerzit v Oxfordu a Stanfordu dnes většina konzumentů zpráv čerpá informace z netradičních zdrojů, přičemž jejich důvěra v tradiční média je na historickém minimu.
Merlo tvrdí, že moderní společnost čelí nové formě cenzury, a to nikoli otevřené státní represi, ale systémové autocenzuře řízené kariérním oportunismem, ekonomickým tlakem a kolektivní loajalitou k dominantnímu diskurzu. Média podle něj neplní svou roli čtvrté moci, ale stala se součástí systému, který chrání status quo. V tomto prostředí je podle něj stále těžší odlišit fakta od fikce – nejen kvůli dezinformacím, ale právě kvůli cenzuře nepohodlné pravdy. „Autocenzura je účinnější než cenzura,“ píše Merlo, a jeho věta vystihuje klíčový problém moderní informační éry.
Kritici mohou právem namítat, že Merlo nepředkládá přímé důkazy a že jeho argumentace často sklouzává k ironii či přehánění. Nicméně jeho text nelze jednoduše zařadit mezi konspirační teorie, protože jeho hlavním tématem není odhalení „pravdy“, ale spíše otázka, proč určité otázky nesmějí být pokládány. Jak připomíná psycholog a mediální analytik Jonathan Haidt, otevřená společnost se pozná podle toho, že unese i nepříjemné hypotézy, nikoli podle toho, že je předem umlčí.
Psali jsme: Dozimetr stále stojí, strach podle Vidláka paralyzuje soudy
Merlova esej tak plní dvojí roli. Jednak je symptomem rostoucí frustrace veřejnosti z oficiálního diskurzu, jednak ukázkou narůstající touhy po alternativních výkladech světa, v němž se hranice mezi realitou, propagandou a fabulací stírá. Závěrem Merlo vyjadřuje naději, že nové technologie a občanská iniciativa vytvoří nový typ demokratického prostoru, v němž pravda, jakkoli zamlžovaná, bude mít stále šanci vyjít na povrch.
„Média hlavního proudu padají a lidé si jdou pro informace sami, protože už nevěří tomu, co jim diktuje někdo jiný,“ píše mj. Merlo.
Přesto zůstává otázka, zda jsme opravdu svědky osvobozující demokratizace pravdy, nebo jen její další fragmentace v záplavě hlasů, kde je slyšet především ten, kdo křičí nejhlasitěji.
(Kyncl, La Voce della Sera, foto: zai)
