Po sérii debat o údajném bankrotu, obsahu a směřování veřejnoprávních médií se dostáváme k nejdůležitější otázce. Jak by měla Česká televize a Český rozhlas skutečně vypadat, aby dávaly smysl v roce 2026. Bez této odpovědi zůstane celá diskuse jen nekonečným sporem o peníze, který nic neřeší.
Základní princip je přitom jednoduchý, ale v praxi zásadně opomíjený. Veřejnoprávní médium nemá dělat všechno. Má dělat to, co je pro společnost nezbytné a co trh nedokáže zajistit. Jakmile tuto hranici překročí, začne ztrácet legitimitu i důvěru.
Prvním krokem musí být radikální zúžení role. Česká televize by měla být primárně institucí zpravodajství, publicistiky, vzdělávání a kultury. To znamená posílit investigativní žurnalistiku, analytické formáty a hlubší vysvětlování složitých témat. Právě zde má veřejná služba nenahraditelný význam. Právě zde se vytváří hodnota, kterou komerční trh dlouhodobě podceňuje.
Naopak je nutné otevřeně říci, co do této role nepatří. Masová zábava orientovaná na sledovanost není veřejnou službou. Stejně tak není úkolem veřejnoprávní televize soutěžit o nejatraktivnější sportovní práva nebo nahrazovat komerční streamingové platformy. Tyto oblasti musí být systematicky omezeny. Ne proto, že by byly nedůležité, ale proto, že nejsou důvodem existence veřejnoprávního média.
Druhým krokem je restrukturalizace programové nabídky. Současný model s velkým množstvím kanálů a širokým rozptylem obsahu vede k neefektivnímu využívání prostředků. Moderní veřejnoprávní televize by měla fungovat jako jasně strukturovaný celek, nikoliv jako soubor paralelních světů. Menší počet silných, obsahově jasně definovaných kanálů by přinesl větší přehlednost i vyšší kvalitu.
Třetím pilířem je digitalizace. Rok 2026 není dobou lineárního vysílání, ale dobou online distribuce. Veřejnoprávní média musí být dostupná tam, kde je publikum. To znamená posun směrem k digitálním platformám, archivům, podcastům a flexibilnímu obsahu. Ne však ve smyslu bezbřehého rozšiřování, ale jako promyšlená transformace, která sníží náklady a zvýší efektivitu.
Zásadní změnu vyžaduje také hospodaření. Veřejnoprávní instituce nemůže argumentovat tím, že není schopna reagovat na výpadek příjmů. To je přiznání slabosti, nikoliv argument. Moderní organizace musí být schopna pracovat s variantami, optimalizovat náklady a přizpůsobovat se změnám. To znamená revizi provozu, audit nákladů a otevřenou diskusi o efektivitě jednotlivých činností.
Klíčovým prvkem musí být transparentnost. Veřejnost má právo vědět, kolik stojí jednotlivé typy pořadů, jaké jsou priority a jaká je skutečná přidaná hodnota. Bez této otevřenosti nelze očekávat důvěru ani ochotu financovat systém, který zůstává neprůhledný.
Stejně důležitá je i změna myšlení. Veřejnoprávní média nemohou fungovat jako instituce, které automaticky předpokládají svou nezastupitelnost. Musí ji neustále dokazovat. Každý pořad, každý projekt a každá investice by měla projít jednoduchým testem. Přináší to něco, co by jinak nevzniklo. Pokud ne, nemá to být financováno z veřejných prostředků.
Tento princip se musí promítnout i do fungování Českého rozhlasu. Rozhlas má jedinečný prostor pro hlubokou publicistiku, analytické formáty a práci s jazykem. Místo toho se část jeho produkce pohybuje v oblasti, kterou plně pokrývá komerční sektor. I zde je nutné jasně vymezit, co je veřejná služba a co již nikoliv.
Celá debata o budoucnosti veřejnoprávních médií se často zjednodušuje na otázku, zda mají existovat. To je ale falešné dilema. Skutečná otázka zní, v jaké podobě mají existovat. Současný model, který kombinuje prvky veřejné služby s komerční logikou, je dlouhodobě neudržitelný.
Pokud má mít Česká televize a Český rozhlas v roce 2026 smysl, musí projít proměnou, která bude nepříjemná, ale nezbytná. Znamená to méně obsahu, ale větší kvalitu. Méně kanálů, ale jasnější zaměření. Méně emocí v komunikaci, ale více dat a argumentů. Teprve v takovém modelu může veřejnoprávní médium znovu získat to, co dnes postupně ztrácí. Důvěru. A bez ní není žádná veřejná služba možná.
(Kovář, prvnizpravy.cz, repro: prahatv)
