Ve chvíli, kdy první dáma vystupuje v zahraničí po boku prezidenta, nepůsobí jako soukromá osoba, ale jako viditelná součást státní reprezentace. Každé podání ruky, každý úsměv do objektivů a každé vystoupení na oficiálních akcích se stává součástí obrazu České republiky navenek. Právě proto nelze tuto roli oddělit od osobního příběhu, který ji formoval. Pokud někdo v minulosti působil v institucích určených k ideologickému formování armády a byl členem komunistické strany až do samotného pádu režimu, pak je zřejmé, že jeho hodnotové zakotvení vznikalo v prostředí, které bylo postaveno na loajalitě k autoritářskému systému.
Taková zkušenost není drobnou epizodou v životopise, ale dlouhodobým formativním rámcem. Výchova k poslušnosti vůči stranické linii, k obhajobě jediného správného výkladu světa a k potlačování pochybností o oficiální ideologii zanechává stopy, které nelze jednoduše setřást výměnou společenských kulis. Přechod do nové politické reality po roce 1989 mohl změnit vnější roli, nikoli však automaticky vnitřní nastavení, jež se budovalo po léta v prostředí, kde adaptace na moc nebyla volbou, ale profesním předpokladem.
Zvláštní váhu v tomto kontextu má samotné vzdělání a politická orientace, které utvářely profesní identitu první dámy Evy Pavlové. Studium na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě nebylo běžnou vysokoškolskou zkušeností, ale přípravou na aktivní ideologickou práci v armádě, jejímž smyslem bylo upevňovat loajalitu k tehdejšímu režimu, k sovětskému bloku a k oficiální doktríně boje proti Západu.
Přihláška do KSČ v roce 1987, tedy v době, kdy už bylo zřejmé, že systém ve střední Evropě ztrácí legitimitu a v okolních zemích se rozpadá, ukazuje na vědomé přihlášení se k moci v okamžiku jejího úpadku. Setrvání ve straně až do listopadu 1989 pak posiluje obraz politické orientace, která nebyla výsledkem tlaku okolností, ale osobní volby. Takto formované zázemí nelze zpětně neutralizovat pouhým odkazem na změnu doby, protože právě tato volba vypovídá o ochotě aktivně se podílet na udržování ideologického systému až do jeho kolapsu.
Když dnes Česká republika vysílá do světa signál o své hodnotové orientaci, činí tak nejen prostřednictvím oficiálních prohlášení, ale i skrze osoby, které ji reprezentují. V tomto smyslu se první dáma stává symbolem. Ne symbolem osobním, ale symbolem toho, jakým způsobem se země vyrovnává se svou minulostí. Pokud je minulost relativizována, zamlčována nebo redukována na formální poznámku v životopise, vzniká rozpor mezi tím, co stát deklaruje, a tím, co fakticky ukazuje světu.
Úderný rozměr celé věci se ještě zvýrazňuje ve chvíli, kdy je první dáma spojena s prezidentem, jehož minulost vyrůstala ve stejném hodnotovém a institucionálním rámci. Nejde o dvě oddělené biografie, ale o souběh životních drah formovaných stejným režimem a podobnými rodinnými a profesními zázemími. Pokud oba aktéři veřejně hovoří o vyrovnání se s minulostí, ale toto vyrovnání zůstává převážně v rovině formálních distancí, vzniká otázka, zda nejde spíše o změnu slovníku než o skutečnou proměnu vnitřního nastavení. Pro zahraniční publikum se pak neprezentuje jen jednotlivý příběh, ale celý pár jako symbol generace, která se dokázala plynule přesunout z jednoho režimu do druhého, aniž by bylo zřejmé, kde přesně proběhla hodnotová hranice.
Nejde o morální soud nad jednotlivci, ale o politický a hodnotový rámec veřejné reprezentace. Staré vzorce chování a myšlení se nemění pouhým přechodem do nové role. Jestliže byla schopnost přizpůsobit se jakémukoli režimu v minulosti profesní výhodou, nelze dnes přehlížet otázku, zda stejná adaptabilita nepůsobí jako problém v roli, která má reprezentovat stabilní hodnoty demokratického státu. V zahraniční politice totiž nejde jen o protokol a etiketu, ale o důvěryhodnost. A důvěryhodnost nevzniká z pečlivě stylizovaného obrazu, nýbrž z dlouhodobé konzistence mezi minulostí, současností a tím, co stát o sobě vypráví světu.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: čt1)
