V evropských metropolích se znovu rozehrává staré divadlo geopolitických póz, kde se lídři stylizují do rolí moderních Napoleonů. Tentokrát je spouštěčem obvinění, že Ukrajina přesměrovala ruské drony směrem k Polsku. Následovala předvídatelná salva výroků o obraně, solidaritě a nutnosti „tvrdého postoje“ vůči Moskvě. Ve skutečnosti však většina Evropanů volá po něčem zcela jiném - po konci války a po možnosti žít důstojně, bez strachu z eskalace a bez dalšího mrhání veřejnými penězi.
Italský komentátor Tommaso Merlo v deníku La Voce della Sera poznamenává, že „i samotní Ukrajinci chtějí konec války, protože jedině oni na vlastní kůži zakoušejí, co to znamená, když se děti vracejí v rakvích a domy hoří“. Podle něj je absurdní, že evropské vlády pokračují v přilévání oleje do ohně, a to na dálku, zatímco skutečné utrpení nesou obyčejní lidé na frontě i v týlu.
Evropští lídři se přitom chovají jako špatně placení herci ve špatném dramatu. Emmanuel Macron, kterého Merlo označuje za „nejhorší pohromu Francouzů od dob Caesarovy invaze“, se snaží zakrýt domácí chaos a hospodářský úpadek militantní rétorikou. Britský premiér Keir Starmer zase podle Merla sází na válku jako na poslední šanci, jak odvést pozornost od politického krachu po brexitu a od hluboké krize vlastní země. A německý kancléř Olaf Scholz, „giraffone“ v Merlově ironii, se snaží proměnit neprodejné automobilky v exportéry tanků. A Merlo připomíná historii a varuje, že pokaždé, když se Německo vyzbrojilo až po zuby, dopadlo to tragicky.
Celá unijní mašinérie se tak žene vstříc sebedestruktivnímu scénáři. Bruselští technokraté, místo aby hledali způsoby, jak mírně tlumit hospodářskou krizi a sociální napětí, lpí na politice militarizace. Výsledkem je, že občané sledují, jak mizí zbytky veřejných financí na nekonečné dodávky zbraní, zatímco jejich vlastní životní úroveň padá.
Merlo ve svém textu připomíná i roli Washingtonu a amerického prezidenta Donalda Trumpa, který podle něj mohl válku ukončit „třemi telefonáty“ - jedním do Pentagonu, aby přestal posílat zbraně, druhý Zelenskému, aby se připravil na odchod, a třetím evropským lídrům, aby se smířili s koncem NATO. „Trump to však nikdy neudělá, protože z geopolitiky chápe tolik co z astrofyziky,“ poznamenává ironicky autor a upozorňuje na fakt, že i on je stále více paralyzován vlastním egem a slábnoucí kondicí.
Pointa je přitom zřejmá. Mír s Ruskem není luxusní varianta ani slabost, ale jediná realistická možnost. Ignorování faktu, že Moskva i její spojenci jsou jaderné mocnosti, je nejen nebezpečná iluze, ale také riskantní hazard se samotnou existencí Evropy. Merlo v závěru zdůrazňuje, že „mír s naším ruským sousedem není jen otázkou zdravého rozumu, ale jedinou reálnou a smysluplnou možností, kterou máme“.
Evropa se tak ocitá na křižovatce. Buď bude pokračovat v napoleonském divadle, které hraje pro zbrojaře a mocenské iluze svých lídrů, nebo si přizná, že skutečnou prioritou je přežití jejích občanů a zachování samotné Unie. V době, kdy mladí Evropané zvedají na frontu jen prostředníček, se zdá, že odpověď se nabízí sama. Ovšem politici ji záměrně neslyší.
(Kovář, La Voce della Sera, obr.: aiko)
