Náš kontakt s Němci se odehrával na půdě českého státu, který dynastie Přemyslovců štědře otevřela kolonistům. Palacký dobře charakterizoval vztah Čechů a Němců jako „potýkání“, kdy chudší a starými mýty a dědictvím slovanského křesťanství ovládaní Češi po staletí doháněli Západ. V 15. století jim hrozil zánik, ale dokázali se ubránit i mnohonásobné přesile. Když Hus odsoudil prohnilost katolické církve, stáli za ním i za cenu zničujících válek. Když se v pobělohorské době stali opět kacíři, štvanci mocných katolických církevních a panovnických států, opět jim hrozil zánik. Že se národ po třech stoletích vzpamatoval a vrátil na geografickou a kulturní mapu Evropy, byl, jak řekl Emil Filla, buchenwaldský vězeň, hotový zázrak.

Proč o tom mluvím, proč to připomínám ? Dnešní situace českého národa a státu  je tisíci pouty svázána s minulostí a každý, kdo ji popírá, podobá se slepci, který mlhu a tmu dnešní válečné hysterie považuje za zdroj pravdy poslední instance. Neuvědomují si, že dnešek je jen jedna vzedmutá vlna v dvoutisíciletém proudu národních dějin.  Tito popírači se řídí heslem mladého českého bohemisty, který na začátku sametové revoluce (nebyla to revoluce a vůbec ne sametová) obrátil na ruby Nerudův vztah k národu slovy: „Tebe bych, národe, tebe bych přežil!“ Tehdy jsem se tohoto mládence zeptal, čím by tedy byl? Světoobčanem bez vlasti (ubi bene ibi patria – kde je dobře, tam je vlast)? Evropanem?  Severoatlantickým bojovníkem čelícím ruské agresi? Přívažkem Evropy a Německa? K čemu by mu byla mateřština?  

Ministr Bek se již stará, aby se české děti učili češtině v závěsu s angličtinou. Jedna maminka se mi svěřuje, že její dítko přichází ze školy a zahrnuje ji nesrozumitelným žvatláním. Děti se instinktivně cizé řeči vysmívají. Ministr Bek má starost, aby se české děti za hranicemi domluvily. Zapomíná však, že dítě si musí především dobře osvojit mateřštinu, bez tohoto základu se pořádně nenaučí žádnou cizí řeč. Kolik jen jsem potkal v exilu Čechů, kteří ztratili rodnou řeč a žádnému cizímu jazyku se nenaučili!  Nechystá snad pan ministr opatrný návrat němčiny do našich škol pod záminkou, že jde o jazyk „ne cizí, ale sousedský“? Jak to bude skvělé, když se němečtí turisté u nás snadno domluví! Chtěl bych panu ministrovi ukázat své dvojjazyčné gymnaziální vysvědčení z roku 1944. Tehdy ovšem němčinu nikdo nepovažoval za jazyk sousedů, nýbrž okupantů.

V dějinách jsme se potýkali s našimi Němci, kteří se v době vzedmutého nacionalismu dívali na Čechy jako na vetřelce v germánském prostoru. Když osvícený rakouský politik Badeni v roce 1897 chtěl uzákonit rovnoprávnost jazyků cizích národů v Říši, narazil na tak zuřivý odpor německých enkláv v českých zemích a v Tyrolsku, že Badeniho vláda padla (zfanatizovaní studenti-buršáci, předjímající metody SA, tehdy dovezli do sněmovny fůry hnoje)  a němčina se nestala jazykem sousedů a krajanů, nýbrž nástrojem útisku. Hitler navázal na své předchůdce, kteří žádali germanizaci českých zemí, vyříznutí cizorodého prvku z německého těla. Je dnes u nás veřejnost dost informována o plánech na konečné řešení české otázky? Proč Ústav pro studium totalitních režimů nevydal Bílou knihu o plánech vyhlazení českého národa? Proč nebyly zveřejněny dokumenty, které před válkou připravil Ribbentropův náměstek Ernst von Weizsäcker, otec Richarda, prezidenta Německa od roku 1984. Proč mi Univerzitní knihovna odmítla knihu těchto dokumentů zpřístupnit?

Zastavme se na chvíli u prezidenta Richarda von Weizsäckera, jehož nástupnická řeč se považuje za dokument svědčící o definitivním vstupu Německa mezi svobodné evropské státy. U nás se nevěnovalo mnoho pozornosti tomu, že prezident zdůraznil utrpení lidí, kteří museli pustit své domovy, a vyzvedl jejich příkladné vlastenectví (jako by nemělo nic společného s jeho nacistickým nátěrem).  Bezprostředně po válce však vysídlence nikdo nevítal a nelitoval, obviňovali je z toho, že podněcovali a uspíšili válku. Teprve postupně se prosadil názor sudetského předáka Bechera, který naléhal na to, aby se osud sudetských Němců stal záminkou k celoněmeckému protestu proti vysídlování. Podařilo se to. Merkelová tvrdila, že nic nemůže ospravedlnit násilný odsun milionů nevinných lidí, tím vyjádřila nejen nesouhlas s poválečnými dekrety, které byly jednomyslně přijaty všemi vítěznými státy. Nenahlodala tím samotné základy mírové smlouvy a poválečné obnovy Německa a Evropy?                                 

Československé úřady nebyly lhostejné vůči zločinům proti lidskosti, které se udály jako živelné dozvuky války, zatímco Německo krylo válečné zločince nejen v Československu, ale ve všech okupovaných státech. V tom jim britské a americké okupační úřady šly na ruku. Proč by to nedělaly, vždyť  Spojené státy bez prodlení omilostnily tisíce německých válečných specialistů včetně válečných zločinců. Tak mohl W. von Braun, vynálezce rakety V 1, bez přestávky pokračoval ve výzkumu nových zdokonalených raket. Zdravému rozumu se vymyká, že Spojené státy zařídily, aby byl generál Gehlen, válečný zločinec (Hitler mu ještě krátce před pádem Třetí říše stačil udělit vyznamenání), pověřen zřízením a velením tajné služby Adenaerova Německa. Tyto události jdou ruku v ruce s Trumanovým záměrem v roce 1946 zasadit soustředěným atomovým útokem Sovětskému svazu ránu, z které by se již nikdy nevzpamatoval. K tomu nedošlo jen proto, že laboratoře Spojených států neměly a nemohly včas dodat požadovaných 63 bomb. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby měli v laboratořích v Nevadě žádaný počet zdokonalených Hošíků?  Co tom ví veřejnost u nás, v Evropě i jinde?  Koho to dnes zajímá a kdo to tají?       

Znovu a znovu je třeba opakovat – záměrně připravované a řízené akce proti českému odboji nelze srovnávat s aktem msty, který připraví hrstka fanatiků  neschopných potlačit vrozené pudy. Kdo mluví o odsunu sudetských Němců jako o mstě Čechů, kdo se omlouvá přeživším sudetským Němcům za českou vinu, dokládá buď trestuhodnou neznalost dějin nebo záměrně šíří nepravdy vyhovující okamžitému politickému trendu. Ten se dá vyjádřit jednoduchou rovnicí: příkazem chvíle je úsilí ponížit, zadupat do země, zatratit vše ruské. Nejde tu jen o Putinovu riskantní válečnou výpravu, nejde jen o současnou zahraniční a domácí politiku Ruska, dokonce ani o politiku jako takovou – proklínání se šmahem vztahuje na vše ruské, kácejí se sochy ruských básníků, vyměňují se tabulky s jejich jménem, zakazuje se ruština na školách, ve veřejné sféře a někdy i na ulici, vyvážejí se ruské knihy z knihkupectví, škol a knihoven. Rusové jsou prostě škůdci světa. Nepřipomíná to ideologii a strategii nacistické éry?  

Dostáváme se k jádru problému. Když v květnu 1945 ještě neuschla krev zabitých lidí a ne všichni byli pohřbeni, Churchill se vytasil s „Neuvěřitelným plánem“ – žádal neprodleně se připravit na útok proti Sovětském svazu, navrhoval znovu vyzbrojit milion německých zajatců. S tím nikdo z politiků a generálů nesouhlasil, ale Churchill ve své řeči ve Fultonu v březnu 1946  na původní myšlenku navázal. Tak začala éra studené války. Na jiné ideologické úrovni se západní protikomunistická, protisovětská, protiruská politika a strategie vrátila k pozici nacistického Německa. Tento historický obrat již ve svých počátcích nadělal mnoho zla. V jisté chvíli znejasnil postavení  nacionalistů v různých zemích, kteří bojovali spolu s německým wehrmachtem, a bezprostředně po válce nemohli být omilostněni. Ale Britové ukrajinským nacistům umožnili pobyt v Kanadě, také Německo poskytlo útulek Banderovi a jeho spolubojovníkům a některé ukrajinské instituce v Třetí říši pokračovaly po válce bez velkých změn v propagační činnosti proti stejnému nepříteli.                                     

V rámci usmíření (appaesament) s Hitlerem v Mnichově vydali Německu všanc Československo (dobře věděli, že Sudety jsou jen záminkou). Britové si nebezpečí uvědomili, až když německá armáda bez podstatného odporu obsadila Francii. Hitler již v knize Mein Kampf prohlásil, že Německo nemůže bojovat proti Rusku a Anglii současně, proto se snažil před invazí do SSSR uzavřít s Anglií mírovou dohodu. Předpokládal, že vlivné britské šlechtické a konzervativní rody, které již dlouho oceňovaly Hitlerův protikomunistický režim, podpoří jeho návrh. Došlo k něčemu, co nepředpokládal on ani jeho britští obdivovatelé. Londýnská vláda odmítla nabídku s převahou pouhého jednoho hlasu – tím rozhodujícím byl Chamberlainův (pozdní lítost?).  Dnes se této události nevěnuje pozornost, protože převaha protihitlerovského tábora byla tak nepatrná a neodpovídala mínění většiny obyvatel. Statečný postoj obyvatel Anglie za války vzbudil ve světě oprávněný obdiv, ale ten patřil spíš nositelům válečných útrap než politikům ve vládě a v parlamentu.

Poválečné otočení šachovnice zase uvedlo tradiční západní orientaci na tu správnou stranu. Ruku v ruce s tím, jak je Rusko postaveno na pranýř, vina Německa za nejstrašnější válku dějin je zastíněna, její miska na vahách prudce stoupá. Dnes paní von der Leyenová, jejíž předkové se podíleli na této válce, zase mává pěstičkou a svolává evropské státy do války s Ruskem. Tanky Leopardy nahrazují dřívější Tygry; výročí Stalingradské bitvy se nepřipomíná; představitelé Ruska nejsou zváni na oslavy vítězství nad Německem, zatímco tam neschází ani jediný státník států Hitlerovy koalice; zase se zamlčuje rozhodující podíl Rudoarmějců na porážce Německa, zatímco horliví žurnalisté a politici pečlivě sbírají a rozhlašují krutost sovětských vojáků; zprávy o válečných zločinech spojeneckých armád jsou přísně tabuizovány.

Lidé, kteří nezažili válku a její konec, nemají představu o tom, jak Češi a ostatní národy slavili vítězství, místo toho se šíří falešná fáma, že jsme nebyli Rudou armádou osvobozeni a že Beneš přijetím mnichovské kapitulace zlomil národu páteř a svou podporou odsunu Němců se podílel na tom, čemu sudetští Němci říkají válečný zločin. Goebbels po podepsání Mnichovské dohody napsal v deníku, že by si přál, aby Beneš diktát nepřijal, protože tím by dal Němcům příležitost před očima lhostejných západních mocností provést „konečné řešení české otázky“. Beneš dobře znal své pappenheimské a uvědomoval si, že ve hře je sama existence národa.