Ale to, co má tento stát od samého počátku zapsáno ve svém křestním listu – všemi prostředky rozšiřovat a posilovat svou pozici ve světě. Trumpova snaha ukončit válku na Ukrajině vzbudila dojem, že se v něm ozval přirozený odpor k zbytečnému zabíjení a že míru dává přednost před válkou. Z tohoto omylu vyvedl mírumilové lidi symbolickým přejmenováním ministerstva obrany na ministerstvo války. V případě Ukrajiny se ostře ohradil od válečného podpalovače Bidena, který měl na prosperitě tohoto státu i osobní zájem; navíc byl jeho nenáviděným protivníkem v prezidentských volbách. Trumpovi se proto hodil každý argument proti němu.
Co říci k tak fovokaivnímu porušení mezinárodního práva? Jak je možné, že velitel útoku proti pašerákům drog, dokonce admirál, vydal rozkaz zabít dva námořníky, kterým se podařilo zachránit na troskách lodi? Zlikvidovat nepřítele, který je zbaven možnosti pokračovat v nepřátelské činnosti, odepřít mu status zajatce, patří k nejhorším válečným zločinům. Proč Trumpovi stálo za to dovolit si takovou provokaci? Měl k tomu nějaký důvod? Našel jsem pouze jeden – ukázat doma i světu, s kým mají tu čest, co mohou od něho očekávat. Nemylte se, říká, na svém erbu nemám holubicí míru, ale železnou orlici. Proti silné pěsti je slabý každý paragraf. Tak ostatně postupují všichni diktátoři, i ti malí, kterých dostatek plodí jihoamerické státy. Známé latinské přísloví Quod licet Iovi, nen licet bovi – Co je dvoleno bohovi, není dovoleno volovi –, se dá také obrátit – Co projde kmánovi, nesluší pánovi. Nepřizpůsobil se tu Trump móresům pirátů z Karibiku?
Tak se dostáváme ke kořeni věci – co je podstatou americké politiky? Zní to jednoduše a nahání to hrůzu, ale je tomu tak – je to přesvědčení o p r á v u s i l n ě j š í h o. Zastánci pěstního práva se neobracejí k Jehovovi, Bohu ani Alláhovi, nýbrž k přírodě. O nějaké etice, která je dána zvyky, tradicí, společným vědomím, nemůže být řeč. Je to darwinismus hrubě naroubovaný na společnost. (Poznamenávám, že sám Darwin se takového výkladu hrozil.) Tento postoj si bílí osadnínci vypěstovali během násilného osídlování kontinetu. Spojené státy se od té doby posilovaly těmi hnacími silami, které stály u jejich zrodu.
Když bylo na začátku 19. století dobývání kontinentu ukončeno, Monroe se vytasil s myšlenkou, že severoameričané mají ovládnout celou Ameriku, zatímco Evropa a ostatní kontinenty nepatří do jejich sféry. To už od konce 19. století neplatilo a dnes Trump usiluje svým projektem MAGA obnovit světovou dominanci Států. Dobyvatelské války s Irákem končily vznikem teroristického Islámského státu; jeho žároviště stále žhne a nikdy se neví, kdy vzplane. (Připomenu, že základ této teroristické organizace vznikl ve věznicích, kde 100.000 zajatců, nepříliš horlivých muslimů, prošlo školou nenávisti. Říká vám ještě něco slovo Abú Ghrajb proslavené skandálním mučením zajatců? Ve Wikipedii už někdo pro jistotu odstranil informaci, proč se toto město stalo synonymem ničím nespoutaného sadismu amerických dozorců.) Je třeba připomenout také neuspěšnou dvacetiletou válku v Afghánistánu, která ukázala – podobně, jak tomu bylo ve Vietnamu – vratkost americké síly, spoléhající na množství a účinnost zbraní.
Vraťme se ještě k tématu síly. Korfyfejem této biologické víry – sahám do nedaleké minulosti – byl Hitler. V knize Můj boj to vyjádřil bez skrupulí, nepotřeboval k tomu Schopnhauera ani Nietscheho,– silnější zvítězí, to on nastavuje pravidla hry, to on píše dějiny. Když se na začátku války podařilo německému komandu zajmout v Norsku britské vojáky a velitel operace nevěděl, zda je má jako zajatce přivléct na základnu, Hitler nařídil likvidaci – považoval za nutné provést to, co je účelné, bez ohledu na zákony (měl za to, že morálku si vymysleli slaboši), dodal však, že všechno musí zůstat utajeno. Později, veden slepou vírou ve vítězství, opakoval, že mohou překročit jakékoli meze – vítěze nikdo nemůže soudit.
Spojené státy samozřejmě nejsou Německo 30. a 40. let minulého století a Trump není Hitler. Uvidíme, jak se bude celá venezuelská kauza vyvijet. Jak budou reagovat lidé, kteří nemohou souhlasit s tak nápadným a nevěrohodně zdůvodňovaným porušením právních a etických norem? Rád jsem zaznamenal, že někteří naši komentátoři, zapřisáhlí obdivovatelé Ameriky, nemohli přenést přes srdce Trumpovo z řetězu utržené jednání. Jeden zahraniční karikaturista podstatu situace vystihl karikaturou: prezident na ni drží nad hlavou kovový sud a hltavě se zalyká proudem tekoucí nafty.
Nevíme, co se bude dít ve Venezuele. Madurovi příznivci nemají v dluhodobém horizontu šanci, ale způsob, jakým Trump hodlá uvést Venezuelu do pořádku, svědčí o tom, že dovede lépe cvičit vojenská komanda, než řešit složité politické roblémy. Pověřuje držitelku norské Ceny míru, na níž si on sám činil laskominy, složitým úkolem (mission impossible) – má přizpůsobila situaci ve Venezuele americkým požadavkům a současně ji nehorázně varuje, že v případě neúspěchu může dopadnout hůř než Maduro. Podivné pověření, spíš podivný test. Trump znovu dokazuje, že žije ze dne na den, z hodiny na hodinu, v čase twitterového cvrlikání, který není vhodný pro promýšlení a vyhlašování dlouhodobých akcí.
Stále si nyní vybavuji před očima obálku časopisu Newsweek z poloviny desátých let. Je na ní vyobrazena zhanobená americké vlajka jako symbol doby, kdy už bylo jasné, že Bushova invaze do Afghánistánu (cena bratru 2 biliony dolarů) končí blamáží. Sníží dnešní pirátský kousek extrémní zadlužení amerického státu? Uvedení těžby venezuelské nafty do chodu si prý vyžádá biliony investic. Tak nevím. Nápis na obálce Newsweeku kladl otázku, jak dlouho bude trvat, než bude vlaka zbavena skvrn. Zatím nepředbíhejme, Trump ještě svůj program nevyčerpal. Čeká nás ohlášená Grónská aféra. A co Kanada? Co si počne Rutte, válkychtivý sekretář NATO, když jeden stát Unie napadne druhý? Jsou na to paragrafy? Vystoupí Trump z Atlantického paktu a přenechá spor Evropě?
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
