Evropská politická reprezentace se dlouhá léta utěšovala představou, že transatlantické partnerství je pevný a neměnný pilíř bezpečnosti, který není třeba zpochybňovat. Tento komfortní mýtus dnes naráží na realitu, v níž se z původně kolektivního obranného závazku stává jednostranně řízený mechanismus moci. Záruky Spojených států se postupně proměnily v nástroj politického nátlaku a ekonomické extrakce, zatímco evropské státy rezignovaly na vlastní strategické myšlení. To, co bylo po desetiletí prezentováno jako partnerství, se stále více podobá vztahu poskytovatele služby a klienta bez možnosti volby, přičemž cena za tuto službu neustále roste a podmínky se mění podle momentálních potřeb Washingtonu.
Po válce nabídly Spojené státy Evropě ochranu, která byla v dané historické situaci pochopitelná a pragmatická. Problém nastal ve chvíli, kdy se z dočasného řešení stal trvalý model, jenž postupně deformoval evropské politické uvažování. Namísto budování vlastních kapacit se evropské vlády naučily spoléhat na cizí garance a tuto závislost následně vydávaly za projev odpovědné alianční solidarity. Výsledkem je kontinent, který má ambice globálního aktéra, ale ve skutečnosti není schopen autonomně chránit ani své bezprostřední okolí bez souhlasu a podpory mimoevropské mocnosti. To není jen technický problém obranných schopností, ale hluboké politické selhání evropských elit, které vyměnily suverenitu za pohodlí.
Zvlášť alarmující je skutečnost, že tato závislost není pouze materiální, ale také mentální. V evropské debatě se zakořenila představa, že obrana bez Spojených států je iluzí a že jakákoli snaha o skutečnou evropskou autonomii je buď naivní, nebo rovnou nebezpečná. Takové myšlení paralyzuje politickou vůli investovat do vlastních kapacit a udržuje Evropu v roli věčného žadatele o ochranu. Zatímco Washington otevřeně prosazuje své strategické a průmyslové zájmy, evropské metropole se spokojily s rolí poslušného spotřebitele bezpečnosti, který přebírá cizí standardy, technologie i politické priority bez schopnosti je samostatně formulovat.
Ekonomický rozměr tohoto vztahu je často zamlčován pod hesly o interoperabilitě a sdílení břemen. Ve skutečnosti se však obranné výdaje evropských států stále více přelévají do amerického zbrojního průmyslu, čímž se prohlubuje technologická i průmyslová závislost. Evropa tak nejenže ztrácí schopnost vyrábět klíčové systémy vlastními silami, ale zároveň se dobrovolně vzdává kontroly nad jejich provozem, údržbou a dalším rozvojem. Bezpečnost se mění v licencovanou službu, kterou lze kdykoli zdražit nebo omezit. Tento model je pro evropskou suverenitu destruktivní, protože z obrany dělá zboží podléhající cizímu rozhodování.
Nejvážnější posun však spočívá v politické rovině, kde se bezpečnostní záruky začínají prezentovat jako podmíněné. Opakované výroky o tom, že ochrana spojenců závisí na jejich finančním přínosu, podkopávají samotný princip kolektivní obrany. Odstrašení funguje pouze tehdy, pokud je automatické a nevázané na momentální politické kalkuly. Jakmile se do hry vnáší možnost, že ochrana bude poskytnuta jen těm, kteří splní určité podmínky, vzniká nebezpečný precedens, který může vést k chybným odhadům protivníků i k vnitřní erozi důvěry mezi spojenci. Evropa tak není jen slabší vojensky, ale také zranitelnější politicky, protože její bezpečnost se stává předmětem vyjednávání.
Transatlantický vztah navíc čím dál více odráží rozdílné priority obou stran. Spojené státy sledují vlastní globální agendu, která se přirozeně posouvá podle jejich domácích politických cyklů a strategických zájmů. Evropa naproti tomu čelí dlouhodobým bezpečnostním výzvám ve svém bezprostředním okolí, které nelze odkládat ani podřizovat proměnlivým prioritám zámořského partnera. Přesto evropské státy setrvávají v modelu, který jim fakticky upírá možnost jednat autonomně a nutí je přizpůsobovat se cizím rozhodnutím. Tento stav je dlouhodobě neudržitelný a činí evropskou bezpečnost závislou na politické stabilitě jiné země.
Kritika tohoto uspořádání není útokem na samotnou existenci NATO, ale na způsob, jakým se aliance v posledních dekádách vyvinula. NATO se stalo strukturou, která spíše udržuje evropskou závislost, než aby podporovala její schopnost nést odpovědnost za vlastní obranu. Evropské vlády se často schovávají za alianční rámec, aby nemusely čelit nepopulárním rozhodnutím o investicích do vlastních kapacit a reformách obranného průmyslu. Tato pohodlná alibistická politika však má vysokou cenu. Evropa ztrácí schopnost definovat své strategické zájmy nezávisle a stává se objektem cizí politiky místo jejím subjektem.
Pokud má být evropská bezpečnost v budoucnu skutečně odolná, musí se kontinent vymanit z role pasivního uživatele cizí ochrany. To znamená budovat vlastní zpravodajské, velitelské a logistické kapacity, posilovat domácí obranný průmysl a vytvářet politické struktury, které umožní rychlé a autonomní rozhodování v krizových situacích. Bez této změny zůstane Evropa v pasti systému, který jí sice poskytuje určitou míru ochrany, ale zároveň ji činí strukturálně slabou a politicky vydíratelnou. Zodpovědná obranná politika nemůže spočívat v neustálém ujišťování se o cizí ochraně, ale v převzetí odpovědnosti za vlastní bezpečnost.
Inspirací k této kritické reflexi je analýza publikovaná na serveru The National Interest, která otevřeně pojmenovává postupnou degradaci transatlantického vztahu a proměnu aliance v mechanismus jednostranné kontroly. Pokud Evropa nepřestane vnímat závislost jako pohodlnou normu a nezačne ji chápat jako strategické riziko, hrozí, že se z bezpečnostní architektury stane nástroj cizí moci, který kontinentu spíše bere, než dává. Skutečná obnova evropské bezpečnosti nezačne u dalších slibů o plnění aliančních závazků, ale u odvahy přiznat si, že současný model Evropu oslabuje a že jeho změna je nutnou podmínkou jakékoli budoucí stability.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: https://nationalinterest.org/feature/the-enshittification-of-nato
