Severoatlantická aliance vznikla v roce 1949 jako přímá odpověď na poválečné rozdělení Evropy a rostoucí vliv Sovětského svazu. Základní myšlenka byla jednoduchá a srozumitelná: žádný stát Západu nesmí zůstat v případě ohrožení sám. Princip kolektivní obrany, podle něhož je útok na jednoho člena považován za útok na všechny, se stal pilířem bezpečnostního uspořádání Evropy i Severní Ameriky. NATO tak po desetiletí fungovalo jako stabilizační prvek, který odrazoval od vojenské expanze a vytvářel rámec pro politickou i vojenskou spolupráci mezi demokratickými státy.
Během studené války aliance plnila především roli odstrašující síly. Přítomnost amerických jednotek v Evropě a jasně definované bezpečnostní závazky vytvářely rovnováhu, která bránila přímému vojenskému střetu mezi Východem a Západem. Po pádu Sovětského svazu se však NATO muselo redefinovat. Rozšířilo se o státy střední a východní Evropy, zapojilo se do řešení regionálních konfliktů a postupně přebíralo roli širší bezpečnostní platformy, která už nebyla zaměřena jen na obranu území, ale také na stabilitu a krizové řízení.
Zásadní zlom nastal po teroristických útocích z 11. září, kdy aliance poprvé v historii aktivovala článek o kolektivní obraně. NATO tím vstoupilo do nové fáze své existence, v níž se z původně regionální obranné organizace stal globální bezpečnostní aktér. Přesto zůstával základní princip nezměněn: respekt k suverenitě členských států a vyloučení jakékoli formy vzájemného nátlaku mezi spojenci.
Právě tento princip je dnes zpochybňován v souvislosti s debatou kolem Grónska. Opakované výroky amerického prezidenta Donalda Trumpa o potřebě získat kontrolu nad tímto autonomním územím Dánska otevřely téma, které zasahuje samotné základy alianční solidarity. Grónsko není pouze geografickým bodem na mapě, ale strategickým prostorem s významem pro arktickou bezpečnost, přírodní zdroje i globální mocenskou rovnováhu. Jakýkoli tlak na změnu jeho statusu proto vyvolává obavy z porušení základních pravidel mezinárodního řádu.
Dánská vláda tyto výroky jednoznačně odmítla a evropské státy se postavily na stranu respektu k suverenitě a právu národů rozhodovat o své budoucnosti. Spor tak přerostl z diplomatické epizody v symbolický test důvěry uvnitř aliance. Pokud by se totiž NATO dostalo do situace, kdy by jeden členský stát vytvářel nátlak na jiného, zpochybnilo by to samotnou podstatu kolektivní bezpečnosti, na níž aliance stojí.
Krize kolem Grónska tak není pouze otázkou území nebo strategických zájmů v Arktidě. Je především zkouškou hodnot, na nichž byla aliance vybudována. Ukazuje, že hrozby pro NATO dnes nepřicházejí jen zvenčí, ale mohou vznikat i uvnitř samotného spojenectví. V této situaci se znovu potvrzuje, že síla aliance nespočívá pouze ve vojenských kapacitách, ale především v důvěře, respektu a sdíleném chápání pravidel, která mají být dodržována bez výjimky.
Historie NATO ukazuje, že aliance dokázala přežít studenou válku, rozpad bipolárního světa i nové bezpečnostní hrozby. Otázkou však zůstává, zda dokáže obstát i v době, kdy se zpochybňují základní principy spojenecké solidarity zevnitř. Právě odpověď na tuto otázku bude určovat budoucí podobu transatlantické bezpečnosti i důvěryhodnost aliance jako garanta stability v Evropě a širším světě.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://www.business-standard.com/amp/world-news/why-nato-formed-cold-war-history-trump-greenland-denmark-crisis-126011100410_1.html
