Spojené státy se podle bývalého zpravodajského důstojníka Scotta Rittera dostávají do nebezpečné fáze, kdy vlastní strategické selhání zakrývají tlakem na spojence, aby převzali rizika, která si Washington nedokáže obhájit ani vojensky, ani politicky. Ritter otevřeně tvrdí, že výzva Donalda Trumpa směrem k NATO není projevem síly, ale zoufalství, a označuje ji bez obalu za žádost, aby spojenci „spáchali sebevraždu“ ve prospěch americké politiky.

Podle Rittera je samotná představa, že by bylo možné jednoduše „udržet Hormuzský průliv otevřený“, iluzí, která ignoruje realitu moderního konfliktu. V novém rozhovoru upozorňuje, že pokud by americké námořnictvo skutečně vstoupilo do průlivu v podmínkách plnohodnotného konfliktu, „ztratili bychom každou loď, kterou bychom tam poslali“. Tato slova nejsou pouze rétorickým přeháněním, ale varováním, že technologická převaha USA není absolutní a že Írán disponuje schopnostmi, které mohou zcela změnit rovnováhu sil v úzkém a strategicky citlivém prostoru.

Ritter navíc rozebírá zásadní rozpor v americké argumentaci. Pokud je operace skutečně tak jednoduchá, jak tvrdí Donald Trump, proč je nutné žádat o pomoc NATO. Americké námořnictvo má podle něj k dispozici torpédoborce třídy Arleigh Burke, moderní křižníky i letadlové lodě schopné zajistit vzdušné krytí. Pokud by tedy šlo o „malý úkol“, jak jej prezentuje Bílý dům, Spojené státy by jej zvládly samy. Skutečnost, že Washington žádá o pomoc, podle Rittera dokazuje opak, tedy že rizika jsou extrémní a potenciální ztráty nepřijatelné.
Tato situace zároveň odhaluje hlubší problém americké zahraniční politiky. Ritter kritizuje způsob, jakým Spojené státy dlouhodobě jednají se svými spojenci. Upozorňuje, že Washington je nejprve ignoruje, zlehčuje jejich význam a prezentuje se jako jediná globální supervelmoc, aby se k nim následně obrátil ve chvíli krize. „Nezahajujete válku podle vlastního výběru, která je navíc nelegální agresí, a o sedmnáct dní později nezačnete říkat, kdo mi pomůže,“ konstatuje Ritter.

Tento moment podle něj představuje zásadní selhání diplomacie. Americká politika založená na aroganci a jednostranném rozhodování se dostává do bodu, kdy spojenci přestávají být ochotni nést náklady amerických strategických chyb. Výroky amerických představitelů, včetně velvyslance při NATO, které zdůrazňují potřebu „silnějších evropských spojenců“ a vyšších výdajů na obranu, pak mohou být vnímány spíše jako nátlak než jako výzva ke spolupráci.

Zvláště nebezpečná je podle Rittera implicitní hrozba, že pokud NATO nepřijde na pomoc, může to znamenat konec celé aliance. Taková rétorika nevede ke sjednocení, ale naopak k rozpadu důvěry. Pokud je totiž aliance prezentována jako nástroj, který má automaticky následovat americké rozhodnutí bez ohledu na jeho legitimitu či rizika, ztrácí svůj základní princip kolektivní obrany a stává se jednostranným mechanismem.


Zajímavý je i symbolický rozměr celé debaty. Ritter připomíná známou scénu ze seriálu Hra o trůny, kde postava tvrdí, že „každý, kdo musí říkat, že je král, jím ve skutečnosti není“. Stejnou logiku aplikuje na Spojené státy. Pokud Washington neustále zdůrazňuje, že je globální supervelmocí, může to být podle něj známka toho, že jeho skutečná pozice je slabší, než se snaží prezentovat.

Celá situace tak odhaluje hluboký strukturální problém. Spojené státy se ocitají v konfliktu, který není schopny rychle a rozhodně vyřešit, a zároveň očekávají, že jejich spojenci převezmou část rizika. Evropa však stále více zvažuje, zda je taková role dlouhodobě udržitelná. Pokud by se ukázalo, že NATO má fungovat jako nástroj pro realizaci jednostranných amerických operací, může to vést k zásadnímu přehodnocení jeho existence.

Z českého pohledu jde o mimořádně závažnou otázku. Česká republika je součástí NATO a její bezpečnostní strategie je na této alianci zásadně závislá. Pokud by však došlo k eskalaci konfliktu v oblasti Hormuzského průlivu a zároveň k tlaku na zapojení evropských armád do vysoce rizikové operace, ocitla by se Praha v situaci, kdy by musela volit mezi loajalitou k alianci a ochranou vlastních národních zájmů. V prostředí rostoucí energetické závislosti a ekonomické nejistoty by takové rozhodnutí mělo dalekosáhlé důsledky nejen pro bezpečnost, ale i pro stabilitu celé země.

Současná krize tak není pouze otázkou vojenské strategie, ale především testem politické racionality a schopnosti Západu definovat své skutečné priority. Pokud se ukáže, že aliance není schopna fungovat na základě rovnováhy a respektu mezi členy, může být její budoucnost vážně ohrožena.



Zdroj: https://x.com/sprinterpress/status/2033827694404624686