Kauza kolem údajného pobytu prezidenta Petra Pavla v luxusním komplexu Malaga Towers není banální epizodou ze sociálních sítí, ale ukázkou cílené diskreditační konstrukce, která pracuje s emocemi, závistí i konspirační logikou. Šířený text o apartmánu o pěti stech metrech čtverečních, soukromých bazénech, concierge službě a vazbách na poradce prezidenta Zelenského není postaven na ověřených faktech, ale na sugestivním vyprávění, jehož cílem není informovat, ale vyvolat dojem skandálu. Prezident na tyto spekulace reagoval zveřejněním fotografií ubytování, čímž se pokusil situaci uklidnit a vysvětlit, že realita neodpovídá šířeným tvrzením. Základní informace o fotografii jeho pokoje i samotné snímky přitom zveřejnil přímo prezident na svém facebookovém účtu, tedy v prostředí, které je běžně vnímáno jako osobní a autentický komunikační kanál. Tím se však celý příběh neposunul k uklidnění, ale otevřel další rovinu problému, protože právě tyto zveřejněné snímky se samy staly předmětem forenzní vizuální analýzy, která neřeší politiku, ale samotnou podstatu obrazu a jeho autenticitu.
Stejně problematický je vztah matrace a rámu u pravé postele. Matrace sice leží na horní hraně konstrukce, ale v několika místech působí, jako by neměla odpovídající oporu pod sebou. V reálném prostoru by byl patrný rošt, vnitřní lem rámu nebo by se konstrukce projevila v prohnutí, zde však vnitřní konstrukční prvky buď chybí, nebo jsou vizuálně nejednoznačné. Vzniká dojem, že model dobře vykreslil horní plochu objektu, ale selhal v tom, co je pro fyzikální realitu zásadní, tedy v přenosu hmotnosti a vnitřní opěrné logice.
Dalším znakem je napojení noh na rám. U levé postele jsou nohy jasně čitelné a logicky vycházejí z rohů konstrukce. U pravé postele jsou sice nohy přítomné, ale vztah rohu rámu, bočnice a nohy není stejně přesvědčivý. Některé přechody působí, jako by se skládaly z více vizuálních návrhů, které spolu nejsou pevně svázané. To vytváří obraz, který je na první pohled realistický, ale při delším pozorování ztrácí fyzickou přesvědčivost.
Světlo a stíny v místnosti rovněž nevytvářejí jasně čitelný systém. Není zřejmý hlavní zdroj světla, směr stínů není jednotný a přechody mezi světlem a stínem jsou místy nepřirozeně hladké. To se projevuje zejména pod postelemi, kolem nočního stolku a v přechodech mezi podlahou a nábytkem. Obraz lva na stěně má navíc velmi dramatické kontrastní nasvícení, které působí téměř jako studiový render a vizuálně se částečně odděluje od zbytku místnosti, což vytváří dojem vloženého prvku s jinou světelnou logikou.
Pozornost si zaslouží i detaily oblečení a předmětů na pravé posteli. Textilie mají naznačené záhyby, ale část detailů působí měkce, místy se okraje slévají s podkladem způsobem, který připomíná syntetické rozmazání typické pro generativní modely. Chybí drobné fyzikální detaily, jako jsou ostré švy, jasně oddělené hrany látky a mikrostruktura materiálu, které jsou pro reálnou fotografii běžné.
V prostředí digitální politiky už dávno neplatí, že osobní účet znamená osobní rozhodování, a právě proto je nebezpečné, pokud se z prezidentské komunikace stává nástroj, který může být ovládán jinými aktéry. Pokud by snímky vznikly jako syntetický obraz, pak už nejde o omyl, ale o vědomou manipulaci s realitou, a otázka nezní jen kdo je vytvořil, ale komu to slouží. Zda by si prezident sám vytvářel falešné obrazy své reality, nebo zda existuje šedé okolí, které s jeho obrazem veřejnosti pracuje bez jeho plného vědomí, je otázka, která není marginální, ale systémová.
V takovém případě by už nešlo o jednotlivou kauzu, ale o vážné narušení důvěry v instituci prezidenta jako takovou, protože by se ukázalo, že obraz hlavy státu je konstruován někde mimo jeho přímou kontrolu. A právě to je nejnebezpečnější rozměr celé věci, protože v takovém modelu se prezident nestává aktérem, ale objektem řízení, symbolem, s nímž pracují jiní, a veřejnost už nesleduje realitu, ale pečlivě vytvářenou digitální kulisu moci.










