Nejmodernější válka lidských dějin odhaluje jeden paradox. Čím více do ní vstupují umělá inteligence, robotika, autonomní systémy a elektronika, tím více závisí na zdroji, který žádná technologická revoluce nedokázala nahradit, na člověku. Právě zde se uzavírá celý technologický příběh války budoucnosti.
Elektronické bojiště potřebuje specialisty schopné pracovat se senzory, komunikací a elektronickým bojem. Robotická armáda potřebuje konstruktéry, programátory, mechaniky a operátory. Umělá inteligence potřebuje matematiky, datové analytiky, vývojáře a odborníky na polovodiče a výpočetní infrastrukturu. Továrny potřebují inženýry, technology, kvalifikované pracovníky a manažery. Armáda přitom stále potřebuje také vojáky, velitele, zdravotníky, logistiky a lidi schopné fungovat pod fyzickým a psychickým tlakem.
Moderní stát proto stojí před mnohem větším problémem než před otázkou, kolik lidí dokáže v případě krize mobilizovat. Mobilizace může člověku dát uniformu a následný výcvik základní vojenské schopnosti. Nedokáže mu ale během několika týdnů dodat deset let technického vzdělávání, dlouhodobě budovanou fyzickou zdatnost, praktické zkušenosti, schopnost vést ostatní ani odolnost získávanou roky.
O výsledku budoucího konfliktu se proto může částečně rozhodovat deset nebo patnáct let předtím, než začne. Rozhodovat se může ve škole, technickém kroužku, sportovním oddílu, laboratoři, u dobrovolných hasičů, radioamatérů, modelářů nebo v dalších organizacích, kde se mladý člověk učí technice, disciplíně, spolupráci a odpovědnosti. Nejde o militarizaci dětí. Jde o něco podstatně širšího. O schopnost státu vychovat generaci, z níž bude mít v okamžiku krize koho vybírat.
Budoucí armáda nebude hledat jen vojáky
Průmyslové války minulého století potřebovaly milionové armády a miliony dalších lidí v továrnách, dopravě, zdravotnictví a logistice. Technologická válka tento princip neruší. Pouze dramaticky mění strukturu profesí a schopností, které stát potřebuje.
NATO ve své nové Strategii spolupráce s průmyslem z července 2026 výslovně označuje odolnou, adaptabilní a kvalifikovanou pracovní sílu obranného průmyslu za kritickou podmínku udržení a rozšiřování vojenské výroby. Aliance proto počítá s posilováním pracovní základny obranného průmyslu a výměnou zkušeností mezi členskými státy.
Důvod je jednoduchý. Armáda budoucnosti nebude potřebovat pouze operátora dronu. Někdo musí dron navrhnout, vyrobit jeho elektroniku, napsat software, vytvořit komunikační systém, zabezpečit jej proti elektronickému boji, opravovat jej, analyzovat data, která přinese, a vyvinout další generaci ve chvíli, kdy protivník nalezne způsob, jak současnou verzi zneškodnit. Stejný řetězec stojí za umělou inteligencí, robotikou, radary, satelitními systémy, kybernetickou obranou i moderní logistikou. Technologická armáda proto ve skutečnosti potřebuje technologicky schopnou společnost.
Strategickou rezervou státu už není pouze počet lidí v určitém věku schopných nastoupit vojenskou službu. Je jí také počet lidí schopných programovat, opravovat stroje, pracovat s elektronikou, poskytovat první pomoc, organizovat logistiku, vést tým nebo se rychle naučit ovládat novou technologii.
Evropská unie už na problém naráží. Její vlastní dokumenty upozorňují, že růst evropské pracovní síly v oborech STEM zaostává za poptávkou zejména v kybernetice, obraně, letectví a kosmonautice. Téměř čtyři z pěti malých a středních podniků v EU mají problémy nalézt pracovníky s potřebnými dovednostmi a nedostatek lidí se týká právě oblastí, jako jsou AI, polovodiče nebo kvantové technologie. To už není pouze problém trhu práce. V okamžiku dlouhé bezpečnostní krize se z nedostatku techniků, inženýrů a dalších odborníků může stát strategická slabina státu.
Skutečná příprava nezačíná v kasárnách
Tady se dostáváme k nejcitlivější části celé otázky. Pokud stát potřebuje více technicky schopných, fyzicky připravených, odolných a odpovědných lidí, kdy má jejich příprava začít? Odpověď zní dávno před vstupem do armády nebo obranného průmyslu.
To neznamená, že mají základní školy začít připravovat vojáky. Smyslem není učit děti bojovat. Smyslem je vytvářet schopnosti využitelné v normálním životě a současně mimořádně cenné v krizi: fyzickou zdatnost, technickou gramotnost, první pomoc, orientaci, schopnost spolupracovat, kriticky pracovat s informacemi, řešit problémy pod tlakem a převzít odpovědnost.
Právě zde získává nový strategický význam prostředí, které bývá považováno především za volnočasové. Dítě, které staví model letadla nebo programuje robota, se učí principům techniky. Mladý radioamatér získává zkušenosti s komunikací a elektronikou. Člen dobrovolných hasičů se učí fungovat v organizované struktuře a při mimořádné situaci. Sportovec poznává fyzickou námahu, disciplínu, pravidelný trénink, spolupráci, vítězství i porážku. Žádná z těchto aktivit sama o sobě nevychovává vojáka. Dohromady ale pomáhají vytvářet společnost, která má v krizi z čeho stavět.
Zajímavý příklad poskytuje Izrael. Program Bridges vytvořený izraelskými ozbrojenými silami prostřednictvím Education and Youth Corps a technologické jednotky 8200 přináší žákům sedmých až devátých tříd základy programování, vývoje aplikací, kybernetické obrany, umělé inteligence a jazyka Python. Podle izraelské armády funguje ve čtyřiceti školách a prošlo jím více než 18 tisíc žáků. Jeho deklarovaným cílem přitom není vojenský výcvik dětí, ale rozšiřování technologických znalostí a příležitostí.
Ještě dál jde z pochopitelných důvodů válčící Ukrajina. Její nový systém přípravy k národnímu odporu vytváří návaznost od vyšších ročníků středních škol přes odborné a vysoké školy až k přípravě dospělých. V zemi podle prezidentské kanceláře funguje 963 specializovaných center pro předmět Obrana Ukrajiny, v nichž se vzdělává přibližně 406 tisíc středoškoláků, tedy asi 65 procent jejich celkového počtu. Dalších 32 662 lidí prošlo v letech 2025–2026 výcvikem v centrech národního odporu. Program zahrnuje mimo jiné první pomoc, minovou bezpečnost, komunikaci, topografii, přežití a práci s drony.
Ukrajina je zemí ve válce a její model nelze mechanicky přenášet do mírových evropských společností. Ukazuje ale obecnější princip. Stát nemůže začít vytvářet potřebné lidské schopnosti teprve ve chvíli, kdy je začne akutně potřebovat.
Nejdelší výrobní lhůtu má člověk
Evropa už začíná zjišťovat, jak vážný problém před ní stojí. Studie Evropské komise zveřejněná letos na jaře zahrnula více než 2 600 studentů a mladých profesionálů. Výsledek ukazuje pozoruhodný rozpor. Celkem 58 procent respondentů považovalo kariéru v obranném průmyslu za atraktivní, ale pouze 6 procent lidí hledajících zaměstnání ji hodlalo aktivně vyhledávat.
Ještě zajímavější je další zjištění. Mezi lidmi, kteří obranný sektor dobře znali, jej 79 procent považovalo za atraktivní a 64 procent by v něm zvažovalo kariéru. U lidí s menší znalostí sektoru hodnoty klesaly na 46 a 28 procent. Evropská komise proto mezi doporučení zařazuje větší informovanost o pracovních možnostech, jasnější profesní dráhy a větší propojení obranného sektoru se školami, univerzitami a pracovními veletrhy. To ukazuje, že problém nespočívá pouze v nedostatku technických odborníků. Státy musí mladým lidem také nabídnout představu, že technická, bezpečnostní nebo obranná profese může být smysluplnou životní cestou.
Právě zde leží možná největší strategická chyba, kterou mohou evropské země udělat. Mohou zvýšit obranné rozpočty, objednat nové tanky, nakoupit drony, postavit továrny a investovat miliardy do umělé inteligence. Jestliže však současně nevytvoří dostatek lidí schopných všechny tyto systémy vyvíjet, vyrábět, obsluhovat a udržovat, část technologických investic narazí na lidský limit. Dron lze vyrobit během krátké doby. Výrobní kapacitu lze rozšířit během let. Software lze změnit prakticky okamžitě. Člověka vytvořit tak rychle nelze.
Dítě, které dnes poprvé programuje jednoduchého robota, může být za patnáct let konstruktérem autonomních systémů. Mladý sportovec může být budoucím vojákem, záchranářem, technikem nebo velitelem. Člen technického kroužku může jednou vyvíjet prostředky elektronického boje. Mladý dobrovolný hasič může v budoucí krizi řídit desítky dalších lidí.
V tom spočívá možná nejdůležitější poučení celé technologické revoluce ve vojenství. Elektronické bojiště může armádě dát oči a nervovou soustavu. Robotika jí může dát stroje schopné vstoupit tam, kam nechceme poslat člověka. Umělá inteligence jí může dát schopnost zpracovávat informace rychlostí, které člověk nedosáhne. Průmysl může všechny tyto systémy vyrábět po statisících.
Někdo je ale musí vymyslet, postavit, naprogramovat, opravit, řídit a rozhodnout, proč a kdy je použít. Nejvzácnějším strategickým zdrojem války budoucnosti proto nakonec nemusí být čip, dron ani umělá inteligence. Bude jím člověk. A na rozdíl od zbraně jej nelze začít připravovat až ve chvíli, kdy začne válka.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. NATO – Strategy for Industry-NATO Cooperation; 2. Evropská komise – New study examines skills and perceptions in the EU defence industry; 3. Evropská komise – Skills in the defence sector; 4. Prezident Ukrajiny – National Resistance Training Centres; 5. IDF – Bridges technology education programme
