Rozpočet bývá považován především za soubor čísel. V Izraeli roku 2026 však stále zřetelněji ukazuje, kam se země politicky posouvá. Peníze směřující na Západní břeh podporují rozšiřování židovských osad, zatímco financování ultraortodoxních institucí se prolíná s otázkou, zda mají mladí muži z komunity Haredim podléhat stejné branné povinnosti jako ostatní.
Obě témata vypadají na první pohled nesouvisející. Ve skutečnosti ale ukazují stejný mechanismus. Politické strany reprezentující osadnické a ultraortodoxní prostředí dokázaly svůj význam v izraelské politice proměňovat v rozhodnutí, jejichž důsledky mohou výrazně přesáhnout životnost jedné vlády.
Nejviditelnější je tento proces na okupovaném Západním břehu. Izraelská vláda v březnu schválila 34 osad. Podle zprávy generálního tajemníka OSN šlo o nové osady, dodatečnou legalizaci existujících výsp i změnu statusu částí dosavadních osad. OSN toto rozhodnutí označila za nejrozsáhlejší jednorázové schválení tohoto typu. Ve sledovaném období od poloviny března do poloviny června izraelské úřady současně posunuly nebo schválily plány na 4 750 bytových jednotek na Západním břehu včetně východního Jeruzaléma. Rozpočtová politika tak není pouze doprovodem izraelské strategie. Stává se jedním z nástrojů, který ji převádí do skutečnosti.
Osady už nejsou okrajovou politikou
Osidlování Západního břehu začalo po šestidenní válce v roce 1967, jeho rozsah a politický význam se však v jednotlivých obdobích výrazně měnily. Současná vláda proces výrazně urychlila. Nejde přitom jen o stavbu dalších domů.
Každá nová osada potřebuje silnice, elektrickou síť, vodu, školy, bezpečnostní infrastrukturu a další veřejné služby. Rozpočtové prostředky proto postupně vytvářejí rozsáhlejší izraelskou infrastrukturu na území, o němž se předpokládalo, že jeho budoucí status bude předmětem izraelsko-palestinského vyjednávání.
Rada bezpečnosti OSN v rezoluci 2334 stanovila, že izraelské osady na palestinských územích okupovaných od roku 1967 včetně východního Jeruzaléma nemají právní platnost a představují závažné porušení mezinárodního práva. Izrael tento výklad dlouhodobě odmítá a poukazuje mimo jiné na své historické a bezpečnostní nároky. Politický význam výstavby je přesto zřejmý.
Čím více izraelských obyvatel na Západním břehu žije a čím rozsáhlejší infrastruktura je s jejich přítomností spojena, tím obtížnější by bylo případné budoucí územní rozdělení. Ministr financí Bezalel Smotrich patří k nejvýraznějším zastáncům této politiky. Jeho dlouhodobým cílem není pouze rozvoj existujících sídel, ale upevnění izraelské kontroly nad Západním břehem. Červnová zpráva OSN například zaznamenává jeho vyjádření v souvislosti s daňovým zvýhodněním desítek osad, podle něhož jde o další krok k cíli jednoho milionu izraelských obyvatel na Západním břehu.
Rozpočet se tak mění v geopolitický nástroj. Současně narůstá další problém, násilí radikálních osadníků vůči Palestincům. Aktuální případ z obce Qusra vyvolal kritiku dokonce ze Spojených států. Osadníci podle Reuters obklíčili několik palestinských domů, odřízli jejich obyvatele od vody a elektřiny a omezovali jejich pohyb. Americký velvyslanec Mike Huckabee označil jejich jednání za kriminální a Washington následně požadoval, aby je veřejně odsoudil také premiér Benjamin Netanjahu.
Tady se střetává bezpečnostní odpovědnost státu s politickou realitou. Část Netanyahuovy pravicové základny je s osadnickým prostředím úzce spojena, takže zásadnější konflikt s radikální částí osadnického hnutí může mít i vnitropolitickou cenu.
Haredim otevírá ještě hlubší spor
Druhou stranou stejného problému je ultraortodoxní komunita Haredim. Výjimky z vojenské služby mají kořeny už v prvních letech existence Izraele. Tehdejší premiér David Ben Gurion souhlasil s odkladem služby pro relativně malý počet studentů ješiv. Předpokládalo se, že jde o omezenou skupinu, která nebude představovat zásadní problém pro fungování státu.
Demografický vývoj tento předpoklad změnil. Haredim patří k nejrychleji rostoucím částem izraelské populace. Z původně omezené výjimky se proto postupně stala otázka fungování celé společnosti.
Po dlouhém období válek a rozsáhlé mobilizace je problém ještě citlivější. Desetitisíce izraelských rezervistů absolvovaly opakované turnusy a armáda potřebuje další personál. Pro stále větší část společnosti je proto obtížné přijmout stav, kdy jedna rychle rostoucí skupina obyvatel zůstává z velké části mimo systém povinné vojenské služby.
Spor už proto není pouze otázkou armády. Dotýká se principu občanské rovnosti. Izrael je země, kde vojenská služba po desetiletí fungovala nejen jako bezpečnostní povinnost, ale také jako jeden z integračních prvků společnosti. Pokud významná a stále rostoucí část populace získává odlišné postavení, mění se společenská smlouva, na níž byl tento systém založen.
Současně jde o ekonomickou otázku. Část ultraortodoxních mužů tráví dlouhá léta studiem v ješivách a ultraortodoxní vzdělávací a sociální instituce jsou významně podporovány státem. Financování těchto institucí proto nelze úplně oddělit od sporu o vojenskou službu ani od otázky zapojení Haredim do pracovního trhu.
Netanjahu se přitom opakovaně nachází mezi dvěma tlaky. Na jedné straně stojí armáda, soudy a část veřejnosti požadující rovnoměrnější rozdělení bezpečnostní zátěže. Na druhé straně ultraortodoxní politické strany, pro které jsou ochrana náboženského vzdělávání a otázka odvodů zásadními tématy. Rozpočet se i zde stává prostředkem politického vyjednávání.
Netanjahu řeší současnost, Izrael však rozhoduje o budoucnosti
Spojení osadnické politiky a problému Haredim může působit uměle. Jde o rozdílné skupiny a rozdílné politické otázky. Jedna věc je však spojuje. Politické strany reprezentující oba proudy dokázaly svůj parlamentní význam proměňovat v rozhodnutí s dlouhodobými důsledky pro stát.
Osadnické prostředí získává novou infrastrukturu, další právně uznaná sídla a veřejné investice. Ultraortodoxní strany usilují o zachování financování svých institucí a co nejširší ochranu studentů ješiv před vojenskou službou. Netanjahu tím současně udržuje podporu politických sil, na nichž byla jeho vládní většina dlouhodobě závislá.
Problém spočívá v tom, že následky těchto kompromisů mohou trvat mnohem déle než samotné politické spojenectví. Novou silnici nebo osadu lze postavit během několika let, její případné odstranění by však znamenalo mimořádně obtížné politické rozhodnutí. Podobně každý další rok, kdy se nepodaří vyřešit postavení Haredim v systému vojenské služby, zvětšuje rozsah problému kvůli rychlému demografickému růstu této komunity.
Izraelská společnost se tak postupně dostává do situace, kdy se krátkodobé koaliční kompromisy mohou měnit v dlouhodobé strukturální změny. A to je nejdůležitější význam současného izraelského rozpočtu.
Neříká pouze, kolik vláda utratí. Ukazuje, jaké priority stát prostřednictvím veřejných peněz upevňuje. Na Západním břehu vznikají skutečnosti, které stále více komplikují možnost budoucího územního kompromisu mezi Izraelci a Palestinci. Uvnitř Izraele současně sílí spor o to, zda může dlouhodobě fungovat společnost, v níž různé skupiny obyvatel nesou rozdílnou část bezpečnostního a ekonomického břemene.
Netanjahu může rozpočtovými kompromisy získávat podporu potřebnou pro politické přežití. Skutečnou cenou ale nemusí být jen další miliardy šekelů. Může jí být postupná změna charakteru samotného izraelského státu.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, repro: abcnews)
Zdroje: 1. The National Interest – In Israel, the Budget Is Policy; 2. OSN – Implementation of Security Council resolution 2334; 3. Reuters – Israel sends troops into West Bank homes besieged by Jewish settlers; 4. Reuters – US wants Netanyahu to condemn settler siege in Palestinian village; 5. Library of Congress – Israel and the dispute over Haredi military service
