Nový systém předběžných zdravotních kontrol migrantů podle § 68a zákona o ochraně veřejného zdraví vychází ze změn, které přináší zákon č. 314/2025 Sb., tedy novela zákona o azylu, zákona o pobytu cizinců a dalších souvisejících předpisů. Právě tato rozsáhlá legislativní úprava vkládá do zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, nový paragraf 68a a vytváří právní rámec pro rychlé předběžné zdravotní screenování migrantů. Na první pohled má jít o preventivní nástroj, který státu umožní včas zachytit zdravotní rizika. Při detailním pohledu na metodiku a rozdělení kompetencí se však ukazuje, že vedle organizačních a personálních problémů vzniká ještě jeden, možná ještě závažnější problém. Otázka odpovědnosti za případnou chybu zůstává v celé konstrukci překvapivě nejasná.


Jinými slovy, stát vytváří systém, v němž pracovník nenese pravomoc léčit ani diagnostikovat, ale současně nese odpovědnost za první filtr, který může rozhodnout o dalším osudu člověka i o potenciálním riziku pro okolí. Tato disproporce mezi omezenými nástroji a vysokou odpovědností je jedním z největších slabých míst celé nové úpravy.

Riziko přitom není teoretické. Řada infekčních onemocnění, která mohou představovat veřejnozdravotní hrozbu, se v počáteční fázi projevuje jen velmi nenápadně. Tuberkulóza nemusí mít v první fázi výrazné symptomy, některé virové infekce se mohou projevit až po inkubační době, jiné nemoci se zpočátku tváří jako běžná únava nebo lehká nevolnost. Vizuální screening bez možnosti měření teploty, laboratorního testu nebo základního fyzikálního vyšetření tak logicky nese riziko podcenění.

Pokud pracovník KHS riziko nevyhodnotí správně a osoba bude následně volně pokračovat v pohybu, může dojít nejen k ohrožení dalších osob, ale i k zásadní otázce právní odpovědnosti. Kdo v takovém případě ponese následky. Bude odpovědný konkrétní pracovník, který jednal podle omezené metodiky. Bude odpovědná hygienická stanice jako instituce. Nebo stát, který nastavil systém s vědomím jeho limitů.

Právě zde se objevuje právní vakuum, které dokumenty přímo neřeší. Metodika detailně popisuje postup, jak vést rozhovor, co sledovat a kdy kontaktovat zdravotnické zařízení. Méně jasně však odpovídá na otázku, jak je chráněn pracovník, který rozhoduje v časovém tlaku a bez plnohodnotných nástrojů. Stejně tak není zřejmé, jak bude zpětně posuzováno, zda bylo rozhodnutí správné, pokud se později ukáže, že zdravotní stav byl podceněn.


Závažnou roli hraje i časový faktor. Screening má podle metodiky proběhnout rychle, zpravidla v horizontu několika minut až čtvrthodiny. Pracovník tak rozhoduje pod tlakem, často v neznámém prostředí, někdy s jazykovou bariérou a bez možnosti ověřit si anamnézu nebo předchozí zdravotní stav. To vše zvyšuje pravděpodobnost chyby, a přitom současně zvyšuje význam rozhodnutí.

Celý systém tak vytváří paradox. Stát deklaruje posílení ochrany veřejného zdraví, ale současně staví první linii ochrany na pracovnících, kterým dává omezené nástroje, omezené pravomoci a ne zcela jasně vymezenou právní ochranu. Odpovědnost je přitom fakticky přenesena na jednotlivce v terénu, kteří mají v krátkém čase učinit rozhodnutí s potenciálně velmi vážnými důsledky.

Ve výsledku tak nejde jen o otázku fungování jedné nové povinnosti. Nový systém ukazuje širší slabinu českého veřejného zdravotnictví a krizového řízení. V okamžiku, kdy stát vytváří nový kontrolní mechanismus, měl by současně jasně stanovit, kdo za něj nese odpovědnost, jak jsou chráněni ti, kteří rozhodují, a jak bude systém reagovat na chyby. Pokud to neudělá, vzniká model, v němž je odpovědnost rozptýlená, pravomoci omezené a rizika přenesená na nejslabší článek celého řetězce.