Obezita přestala být zdravotním tématem a stala se politickým problémem první kategorie. Ne proto, že by se změnila těla lidí, ale proto, že se změnil systém, ve kterém žijí. Dnešní realita už dávno ukazuje, že nejde o individuální selhání, nedostatek vůle nebo osobní disciplínu. Jde o strukturální důsledek prostředí, které stát dlouhodobě vytváří, toleruje a podporuje.
Společnost postavená na chronickém stresu, sedavé práci, ekonomickém tlaku, dostupnosti nekvalitní stravy a minimální prevenci generuje obezitu stejně systematicky, jako průmyslová výroba generuje emise. Výsledek není výjimka, ale norma. A tuto normu dnes nese stát ve formě rostoucích zdravotních výdajů, přetížených nemocnic, zvyšující se invalidity, klesající produktivity práce a rostoucího tlaku na sociální systémy.
Obezita dnes není zdravotní diagnózou, ale zrcadlem fungování veřejné moci. Je přímým důkazem toho, že stát selhává v tvorbě zdravého prostředí, v prevenci, ve vzdělávání, v urbanismu, v potravinové politice i v organizaci zdravotní péče. Pokud stát neumí vytvářet podmínky pro zdravý život, nemůže se tvářit, že odpovědnost leží na jednotlivci.
Z politického hlediska je situace ještě vážnější. Obezita generuje dlouhodobé strukturální náklady, které nejsou jednorázové, ale kumulativní. Každý rok se přelévají do rozpočtů zdravotních pojišťoven, státního rozpočtu, sociálních systémů i pracovního trhu. Nejde o problém dneška, ale o problém budoucnosti. Obezita je investiční dluh, který stát vytváří sám sobě.
V tomto kontextu vznik nové agendy a vznik ministerské odpovědnosti za oblast sportu, prevence a zdraví není jen administrativní změnou. Je to politický test. Test toho, zda stát chápe, že prevence není měkké téma, ale tvrdá otázka bezpečnosti, stability a ekonomické udržitelnosti země.
Boris Šťastný jako nový ministr pro sport, prevenci a zdraví nepřebírá resort, ale problémový uzel celé společnosti. Převzal odpovědnost za oblast, která není o sportu, ale o fungování státu jako takového. Prevence dnes není otázkou kampaní a letáků. Je otázkou strukturálních rozhodnutí. O školním stravování, o podobě měst, o pohybu dětí, o pracovních režimech, o potravinové politice, o daňových stimulech, o regulaci trhu, o dostupnosti zdravých potravin, o roli reklamy, o nastavení zdravotního systému.
Pokud se tato agenda zredukuje na symbolická gesta, marketingové projekty a dílčí programy, selže. Pokud se ale uchopí jako systémová transformace prostředí, může se stát jedním z nejdůležitějších politických projektů této vlády.
Vláda dnes stojí před jednoduchou, ale tvrdou pravdou. Buď začne obezitu chápat jako systémové riziko pro stát, nebo ponese odpovědnost za její ekonomické, sociální a zdravotní důsledky v příštích dekádách. Nejde o zdravotnictví. Jde o budoucí rozpočty, pracovní sílu, stabilitu zdravotních systémů, sociální soudržnost i konkurenceschopnost země.
Tato agenda není okrajová. Není doplňková. Není měkká. Je strategická. A právě proto patří do centra vládní politiky.
Pokud má mít nový resort smysl, musí se stát koordinačním centrem strukturální změny, nikoli další administrativní institucí. Musí propojovat školství, zdravotnictví, dopravu, urbanismus, sociální politiku i ekonomiku. Musí pracovat s daty, ne s dojmy. Musí pracovat se systémem, ne s jednotlivci.
Obezita dnes není problémem lidí. Je problémem státu. A každý další rok nečinnosti není neutrální stav, ale aktivní produkce budoucích nákladů, nemocí, závislostí a rozpočtových krizí.
Pokud má mít Česká republika dlouhodobě udržitelný zdravotní systém, stabilní veřejné finance a zdravou pracovní sílu, musí se obezita stát politickou prioritou. Ne v rovině slov, ale v rovině strukturálních rozhodnutí.
A právě zde začíná skutečný test vlády i nového ministra. Ne v projevech, ne v programech, ale v tom, zda se odváží přiznat, že problém není v lidech, ale v systému. A zda budou mít odvahu ten systém skutečně měnit.
(Böhm, prvnizpravy.cz, foto: zai)
