Debata o očkování proti chřipce patří dlouhodobě mezi témata, která rozdělují nejen veřejnost, ale i odbornou komunitu. Zatímco část expertů zdůrazňuje přínos vakcinace zejména u rizikových skupin a zdravotníků, jiní upozorňují na omezenou účinnost a variabilní výsledky v jednotlivých sezonách. Odborné studie, systematické přehledy i epidemiologická data přinášejí často nuance, které nelze redukovat na jednoduché závěry, a právě proto zůstává prostor pro interpretaci i polemiku.

Problematika vakcín proti chřipce se navíc komplikuje proměnlivostí viru, nutností každoroční aktualizace vakcín a rozdílnou imunitní odpovědí u jednotlivých skupin populace. Diskuse se vede nejen o míře ochrany před samotnou nákazou, ale také o dopadu na průběh onemocnění, komplikace a přenos v populaci. Vedle klinických dat se do veřejného prostoru dostávají i otázky etiky, profesní odpovědnosti zdravotníků a míry institucionálního tlaku na očkování.

Situaci podrobněji analyzovala novinářka Angelika Bazalová, která se zaměřila především na postavení zdravotníků, na které podle ní dopadá nejsilnější tlak na očkování. Připomíná zkušenosti z období pandemie covidu a naznačuje, že podobná dynamika se může opakovat i u očkování proti chřipce. Kriticky se vyjadřuje k přístupu institucí i k tomu, jak podle ní zdravotníci na situaci reagují.

Druhou rovinu jejího komentáře tvoří interpretace vědeckých studií a dlouhodobých odborných debat. Odkazuje na konkrétní výzkumy, systematické přehledy i imunologické koncepty, které podle ní zpochybňují jednoznačný přínos vakcinace. Text je zároveň výrazně polemický a obsahuje i ostrou kritiku některých veřejně známých osobností a jejich postojů.


Zde jsou výsledky studie v Clevelandu, kde se v jedné nemocnici zkoumala nemocnost očkovaných a neočkovaných zaměstnanců. Výsledek? Očkovaní byli nemocní o 27 procent (!) VÍCE. Jasně, je to stále preprint, proč asi?

Debaty o smysluplnosti očkování proti chřipce se přitom vedou už dvacet let. V roce 2006 epidemiolog Tom Jefferson zveřejnil v prestižním časopise BMJ článek, ve kterém popsal, jak oficiální zdravotnické politiky (zejména v USA a Británii) masově doporučují očkování proti chřipce každému, ale systematické přehledy dat (včetně jeho vlastních Cochrane reviewů) ukazují jen velmi slabé nebo žádné důkazy o skutečném přínosu u zdravých lidí – vakcíny prý ovlivňují jen málo případů a nemají prokázaný vliv na komplikace ani úmrtí.

Jen o dva týdny později na to přímo zareagoval Peter Doshi (tehdy mladý výzkumník, dnes senior editor BMJ) krátkým dopisem v témže časopise s podtitulem „Policy is in the lead“. Doshi plně souhlasil s Jeffersonem, citoval jeho závěry a ještě víc zdůraznil, že data z dlouhodobých studií (včetně NIH) nepodporují oficiální tvrzení o poklesu úmrtí díky vakcínám – naopak ukazují, že politika jede napřed bez solidních důkazů o účinnosti a bezpečnosti.

V roce 2018 byly publikovány tři zásadní aktualizace týkající se zdravých dospělých, dětí a seniorů. Jefferson a jeho tým potvrdili, že u zdravých dospělých vakcíny mají jen velmi skromný efekt. U zdravých dospělých (včetně těhotných žen) vakcína sníží riziko onemocnění potvrzenou chřipkou z cca 2,3 % na 0,9 %. To znamená, že je potřeba očkovat 71 lidí, aby se předešlo jednomu případu potvrzené chřipky.

Jefferson je epidemiolog, koordinátor Cochrane Vaccines Field, recenzent Cochrane pro akutní respirační infekce, senior associate tutor na University of Oxford. Dlouholetý autor systematických přehledů (Cochrane reviews) o chřipkových vakcínách – jeho práce jsou považovány za nezávislé a vysoce kvalitní a Cochrane je považován za nejlepší a nejspolehlivější zdroj v medicíně.

Doshi je je americký vědec a editor, který se specializuje na kritickou analýzu medicínských dat a politik. Je to associate professor na University of Maryland School of Pharmacy a zároveň senior editor v prestižním časopise The BMJ.


Ale zpět ke studii v Clevelandu – ta studie je prospektivní kohortová. Tzn. není randomizovaná, takže oponenti ji vyčítají, že tam mohou být ruzné biasy. Což by mohlo být, ale autoři se s nimi vypořádavají se ctí. Například aby se vyhli podezření, že očkovaní se testovali více a proto u nich bylo více chřipky, netestovali je jen na chřipku. A vyšel jim zajímavý výsledek: V celkovém počtu všech respiračních nemocí (včetně rýmy a jiných virů) se skupiny skoro nelišily. Jinými slovy, pokud by očkovaní chodili na testy s každým prdem, pak by musli mít i víc rhinovirů a jiného svinstva. Což se nepotvrdilo.

Data z Clevelandu navíc naznačují, že nejvyšší riziko infekce měli ti, kteří se očkují každý rok pravidelně! Ano, všechno, co jsme se zde naučili během covidu – tedy, že očkovaní mohlou být paradoxně nakonec náchylnější na nákazu, to všechno už se leta ví o očkovaných proti chřipce. O roli T regulátorů jsem psala: Jak upozorňuje (australský profesor imunologie) Robert Clancy… opakovaným očkováním učíme T regulátory, aby reagovaly tlumením zánětu. Říkáme systému ‚zvykni si, že se nic neděje‘. Když se to totiž s vakcínami přežene, zánět se utlumí i tehdy, když už imunitní systém reagovat má! Výsledkem je nepříjemný, komplikovaný a mnohdy dlouhý průběh onemocnění, a to jenom proto, že vakcínami zblblý imunitní systém nezareagoval, jak měl.

Stejně tak se leta ví, že když se v dané sezoně nenasadí vakcína na kolující kmen (což se ne vždy podaří předem odhadnout), tak očkovaní mohou být mnohem horší průběh. Říká se tomu imunitní interference (antigenní hřích): Pokud je člověk očkován proti kmeni A, ale v přírodě zrovna koluje kmen B (který je podobný, ale ne stejný), imunitní systém se může „zaměřit“ na starou verzi z vakcíny a hůře reagovat na tu novou, skutečnou. To by vysvětlovalo, proč v sezóně se špatnou shodou kmenů (mismatch) mohou být očkovaní paradoxně zranitelnější.

To všechno se leta ví, studuje a popisuje. Ale vyprávějte Válkovi, Cikrtovi, Konvalinkovi, Smejkalovi a podobným Neználkům něco o T regulátorech a antigenním hříchu. Oni jsou tím naprosto nepolíbeni,“ analyzovala situaci kolem očkování a vakcín investigativní na sociální síti Facebook investigativní novinářka Angelika Bazalová.