Občanská demokratická strana dnes stojí v paradoxní pozici. Na jedné straně zůstává nejsilnějším subjektem české pravice, na straně druhé nese hlavní odpovědnost za to, že se pravice postupně vzdálila vlastním zásadám. ODS má historii, struktury i značku, jaké žádná jiná pravicová strana nemá. Právě proto je její současný stav klíčový pro celý pravicový prostor. Pokud selže ODS, selže pravice jako celek.
ODS vznikla jako strana jasných odpovědí a ochoty nést politické náklady. Hlásila se k tržní ekonomice, omezené roli státu a odpovědnosti jednotlivce. Tyto teze jí v minulosti přinesly úspěch, ale také konflikty, které ne vždy ustála. Po letech krizí a vnitřních otřesů se strana postupně vrátila do hlavního proudu a v rámci koalice SPOLU dokázala znovu převzít vládní odpovědnost. Cena za tento návrat však byla vysoká. Část identity byla obětována ve prospěch kompromisu a stability.
Ve vládě Petra Fialy hrála ODS dominantní roli. Nesla hlavní odpovědnost za směřování kabinetu, za styl vládnutí i za klíčová ekonomická rozhodnutí. Právě zde se nejzřetelněji projevil rozpor mezi pravicovou rétorikou a vládní praxí. Místo zásadního omezení státu, zeštíhlení agend a jasné rozpočtové disciplíny přišla série dílčích kroků, výjimek a odkladů. ODS mluvila jazykem realismu, ale jednala jazykem opatrnosti. A opatrnost se postupně změnila v neochotu riskovat.
Tento přístup měl krátkodobou výhodu v podobě relativního klidu a funkční koalice. Dlouhodobě však oslabil důvěru voličů, kteří od ODS očekávali víc než správu stávajícího stavu. Pravice, která pouze spravuje realitu, ale netroufne si ji měnit, přestává být pravicí. ODS se v tomto ohledu ocitla v pasti vlastního úspěchu. Dokázala vládnout, ale přestala přesvědčovat.
Rozhodnutí ODS podle nového šéfa strany Martina Kupky naznačit odklon od koaličního projektu SPOLU a hledat samostatnou cestu je logickým vyústěním tohoto vývoje. Strana si zjevně uvědomuje, že dlouhodobé rozpouštění identity v koaličním rámci ji oslabuje. Zároveň tím na sebe bere novou odpovědnost. Samostatná strategie vyžaduje jasnou odpověď na otázku, co ODS skutečně chce prosadit a jaké kroky je připravena uskutečnit bez ohledu na jejich popularitu.
Zde se však nabízí zásadní pochybnost. Lze od nového předsedy skutečně očekávat hlubší změnu, pokud je personálně i politicky úzce spojen s předchozím vedením a byl jeho součástí v době klíčových rozhodnutí. Symbolika změny sama o sobě nestačí. Pokud má ODS tvrdit, že vstupuje do nové fáze, musí přesvědčivě vysvětlit, v čem se její politika bude lišit od té minulé. Jinak hrozí, že změna zůstane pouze formální a skutečný způsob vládnutí se nezmění.
Napětí uvnitř strany navíc nelze přehlížet. Část starších a zakládajících členů ODS se se současným směřováním neztotožňuje a postupně stranu opouští nebo se stahuje do pasivity. Tento tichý odchod není mediálně viditelný, ale je významným signálem ztráty vnitřní paměti i ideového zakotvení. Paralelně s tím se zřetelně profiluje regionálně silný a do značné míry autonomní proud kolem Martina Kuby, který představuje pragmatičtější a samostatnější pojetí politiky. Pokud vedení ODS nenajde způsob, jak tyto rozdílné proudy integrovat nebo alespoň otevřeně pojmenovat, hrozí, že strana navenek zachová jednotu, ale uvnitř se bude dál rozpadat.
ODS má přesto výhodu, kterou její menší partneři nemají. Má silné regionální struktury, stabilní voličské jádro a politickou zkušenost. Zároveň však nese břemeno minulých rozhodnutí a očekávání, která sama vytvořila. Voliči ODS nejsou jen pragmatičtí. Jsou nároční. Nechtějí slyšet pouze to, že stát je příliš velký. Chtějí vědět, kde se bude škrtat, co se změní a kdo ponese politickou cenu.
Situace ODS je proto testem celé české pravice. Pokud se strana vrátí k otevřenému pojmenování problémů a k ochotě nést následky, může znovu sehrát roli nosné pravicové síly. Pokud však zůstane u opatrného balancování a řízení reality bez ambice ji měnit, uvolní prostor jiným, často méně odpovědným hráčům.
Pointa je tvrdá, ale nevyhnutelná. ODS dnes nestojí před otázkou, zda přežije. Stojí před otázkou, zda ještě dokáže dát pravici smysl. Buď se vrátí k politice, která má odvahu měnit realitu a nést následky, nebo zůstane nejsilnější pravicovou stranou bez obsahu. A to je cesta, která nevede k obnově, ale k pomalému vyprázdnění.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: cnn prima)
