Když se v Poslanecké sněmovně vyhlašuje „horká fáze“ volební kampaně, očekáváte program, tým a realistickou nabídku pro koaliční vyjednávání. U SPD však dostanete něco mezi politickým stand-upem, šarádou s referendy a excelentně nacvičenou rolí „věčné opozice“. Tomio Okamura s vážnou tváří prohlašuje, že je připraven nést odpovědnost i ve vládě, a zároveň předkládá seznam podmínek, které jakoby psal dramaturg tak, aby se to stát nemohlo.
„Vládní strany selhaly. Slibují, ale bojí se změn,“ pronesl Okamura s heslem o „vrácení hrdosti znevolněné zemi“.
Satira by si to vymyslela hůř. Na zahájení kampaně zaznělo, že „z hrdé země se stala kolonie“.
„Z hrdé země se stala kolonie,“ řekl Okamura, když sliboval „jasný plán, jak vrátit zemi prosperitu a hrdost“.
To se dobře vyjímá v titulcích i na billboardech, ale v koaličních saloncích to zázračně nepřibližuje partnery ke stolu. V reálném světě totiž vlády nevznikají na základě metafor o koloniích, ale na základě kompatibilních programů a počtů ve Sněmovně.
Stěžejní je také „menu“ podmínek. SPD chce revizi pobytu Ukrajinců, odmítá euro, Green Deal i migrační pakt, a k tomu požaduje obecné referendum tak široké, aby z něj bylo možné hlasovat i o vystoupení z EU či NATO. Těžko si představit, že by kterákoli z velkých formací tyto požadavky podepsala, pokud nechce v přímém přenosu rozbít zahraniční a ekonomické ukotvení země.
Aby to nevypadalo, že SPD jen staví barikády, přidává líbivé sociálně-ekonomické sliby. Zlevní energie a potraviny, zlepší dostupnost bydlení, oseká „zbytečné“ výdaje o 60 miliard, zestátní exekutory a vrátí důchodový věk. Zní to jako předvánoční katalog přání, ale detaily rozpočtových dopadů a proveditelnosti nechává hnutí tradičně na neurčito. Evropskou unii její místopředseda Radim Fiala označil za „neúspěšný projekt“.
A teď perla, kterou ocení každý politický satirik. Kdyby se přece jen vláda zázrakem rýsovala, SPD by ráda obsadila ty nejdůležitější rezorty, např. vnitra, obrany, školství, průmyslu a obchodu či zahraničí, ale ministři by neměli být poslanci, nýbrž „odborníci“. To je elegantní způsob, jak si zachovat čisté ruce, mediální svobodu a zároveň řídit půlku státu bez osobní politické odpovědnosti.
„Potřebujeme kredibilitu a kompetenci lidí, kteří na ta ministerstva půjdou,“ vysvětluje Fiala z SPD. Čistý manažerský outsourcing moci, aby nebyl nikdo, koho by šlo interpelovat.
Jak napsaly Novinky, SPD „si dokáže představit“ obsazení právě těchto silových a strategických rezortů, jak zaznělo při zahájení horké fáze kampaně ve Sněmovně. V překladu do reality vyjednávání to znamená: dejte nám klíče od největších ministerstev, zbytek si nechte, a když to nepůjde, my jsme vlastně nikdy do vlády nechtěli... to jen ti druzí nemají odvahu.
Humor se nabízí sám. SPD chce být ve vládě, která okamžitě odmítne to, co drží Česko v evropské ekonomice a bezpečnostní architektuře, a zároveň slibuje, že všechno zlevní. Referenda mají vyřešit konflikty, jako když se rodina hádá, zda se má dům zbourat, a někdo navrhne místní plebiscit, jestli nezačít nejdřív střechou. Pokud by nová vláda respektovala migrační pakt, SPD z ní podle Fialy rovnou vystoupí. Vtip to není, je to citát, který dokládá, že „podmínky“ jsou postavené jako pojistka věčné opozice.
Aby byl obrázek kompletní, vraťme se na začátek, tedy k rámování země jako „kolonie“ a vlád jako „zrádců lidu“, které „kašlou na lidi“. Je to rétorika, jež mobilizuje a sbírá procenta, ale s každou takovou větou se vzdaluje jakákoli realistická koaliční geometrie. Na konzervativní pravici ani v liberálním středu nenajdete mnoho partnerů, kteří by si do programového prohlášení napsali referendum o vystoupení z EU a NATO. A na druhé straně barikády nepřesvědčíte ANO, aby svázalo svou budoucnost s podmínkami, které se rovnou píšou jako klauzule o rozvodu. Seznam Zprávy výslovně uvádějí, že SPD chce referendum i o mezinárodních závazcích. V překladu to znamená, že koaliční miny se instalují ještě před prvním jednáním.
A protože satira má ráda pointu, dovolme si jednu scénku z imaginární koaliční porady. SPD: „Chceme vnitro, obranu, průmysl, zahraničí a školství. Ministři nebudou politici, ale experti. Odmítneme euro, Green Deal, emisní povolenky a připravíme referendum o EU a NATO. A mimochodem, pokud vláda respektuje migrační pakt, odcházíme.“ Ostatní: „Děkujeme za nabídku. Ať vám to v opozici hezky šlape.“ Závěrečný potlesk, sbíráme procenta, pokračujeme na jarmark. A CNN Prima mezitím cituje z pódia, jak „z se hrdé země stala kolonie“, což je sice efektní, ale koalice to neposkládá.
Kdyby šlo opravdu o to vládnout, podmínky by byly mosty, ne závory. Jenže Okamurova politická živnost je postavená na věrné obnově stejného divadelního kusu, tedy poklonit se publiku, slíbit změny, vyjmenovat viníky, přidat referendum a zítra znovu. Až jednou přijde hodina skutečného vládnutí, možná zjistíme, že nebyl problém v tom, že se „vlády bojí změn“, ale v tom, že tvůrci věčných podmínek se bojí odpovědnosti.
„Z hrdé země se stala kolonie,“ „vládní strany se bojí změn“ a „odborní ministři bez poslanců“, to je hezký plakát. Ale vlády se neskládají z plakátů. Vlády se skládají z kompromisů, odpovědnosti a hlasů, které se nevyhazují do vzduchu na referendových ohňostrojích. A když je program navržen tak, aby ho nikdo nepodepsal, je spravedlivé říct nahlas to, co všichni víme, a to že některým politikům vyhovuje mnohem víc žít si v Poslanecké sněmovně než řídit jakýkoli rezort. A z opozičního křesla se pořád lépe křičí „kolonie!“ než se v kanceláři ministra podepisují nudné, ale nezbytné paragrafy.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, repro: cnn prima)
