Sport byl dlouho vnímán jako prostor hodnot, které přesahují samotný výkon. Zakladatel moderních olympijských her Pierre de Coubertin chápal sport jako nástroj výchovy, charakteru a mezinárodního porozumění. Myšlenka byla jednoduchá a silná. Sport má člověka kultivovat a společnost spojovat. Dnes se ale stále častěji ukazuje, že realita profesionálního sportu se od této představy výrazně vzdálila.
Události posledních týdnů v českém prostředí to potvrzují. Fotbalová sázkařská kauza, která se dotýká hráčů i nižších soutěží, otevřela otázku integrity samotné soutěže. V hokeji sledujeme otevřené konflikty mezi kluby, tlak na rozhodčí a veřejné zpochybňování regulérnosti zápasů. Zaznívají výroky o „těžkém poškození“ týmu rozhodčími i o „přebujelých egách“, která deformují celé prostředí. To vše vytváří obraz sportu, který místo důvěry produkuje pochybnosti.
A právě v této situaci se nabízí otázka, která zatím zůstává bez odpovědi. Kde je hlas institucí, které mají být garantem hodnot sportu.
Ticho nejvyšší autority
Za nejvyšší autoritu světového sportu je považován Mezinárodní olympijský výbor. Na národní úrovni tuto roli reprezentuje Český olympijský výbor. Tyto instituce nejsou jen organizačními centry olympijských her. Jsou nositeli ideje, že sport má vyšší smysl než pouhou soutěž.
Olympijská charta přitom mluví zcela jednoznačně. Uvádí, že „sport je lidské právo“ a že musí být vykonáván „v olympijském duchu, který vyžaduje vzájemné porozumění v duchu přátelství, solidarity a fair play“.
Přesto právě v době, kdy český sport čelí jedné z nejvážnějších krizí důvěry za poslední roky, jejich hlas prakticky nezaznívá. Nejde o jednotlivé komentáře či obecné výzvy k fair play. Jde o systematické pojmenování problému a jasné stanovisko k tomu, co je ještě přijatelné a co už ne.
Důvod tohoto ticha je přitom zřejmý. Olympijské struktury nejsou oddělené od sportovního prostředí, které dnes čelí kritice. Naopak jsou s ním personálně i institucionálně propojené. Sportovní svazy, jejich funkcionáři a zástupci profesionálních klubů mají přímý vliv na fungování olympijských organizací. Ti samí lidé, kteří rozhodují o podobě sportu, jsou zároveň jeho aktéry.
Vzniká tak zásadní střet zájmů. Kritizovat systém by znamenalo kritizovat vlastní rozhodnutí, vlastní prostředí a často i vlastní pozice.
Od ideálů k byznysu
Olympijské hnutí prošlo za poslední století zásadní proměnou. Z ideového projektu se stal jeden z největších globálních sportovních produktů. Olympijské hry jsou dnes největší sportovní událostí na světě nejen z hlediska prestiže, ale i ekonomiky.
Sama Olympijská charta přitom zdůrazňuje, že cílem olympismu je „dát sport do služby harmonického rozvoje lidstva“ a podporovat společnost založenou na respektu k lidské důstojnosti.
Televizní práva, sponzorské kontrakty a marketingové dohody však vytvářejí prostředí, kde se sport stává součástí globálního mediálního průmyslu. To samo o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy ekonomické zájmy začnou převažovat nad hodnotami, na nichž měl sport stát.
V takovém systému je přirozeně obtížné vystupovat jako nezávislá morální autorita. Instituce, které jsou ekonomicky i strukturálně propojené s profesionálním sportem, jen obtížně nastavují hranice, které by mohly ohrozit jejich vlastní stabilitu.
To se projevuje právě v momentech krize. Místo jasného vymezení přichází mlčení. Místo systémové reakce jednotlivé izolované komentáře. A místo důsledné ochrany hodnot spíše snaha udržet rovnováhu mezi různými zájmy.
Bez státu to nepůjde
Situace, kterou dnes sledujeme ve fotbale a hokeji, není jen souborem jednotlivých excesů. Je projevem hlubšího systémového problému. Sport je formálně definován jako veřejně prospěšná činnost, ale reálně zahrnuje velmi odlišné světy.
Na jedné straně stojí sport dětí, mládeže a běžné populace, který má přímý dopad na zdraví společnosti, prevenci nemocí a celkovou odolnost obyvatel. Na druhé straně stojí profesionální sport, který je primárně zaměřen na výkon, zábavu a ekonomický výsledek.
Olympijská charta zároveň zdůrazňuje, že sportovní organizace mají povinnost dbát na etiku a dobré řízení a chránit integritu sportu.
Pokud se tyto dva světy nerozlišují, dochází k tomu, co dnes vidíme. Negativní jevy profesionálního sportu dopadají na vnímání sportu jako celku. Veřejnost pak přestává rozlišovat mezi tím, co je skutečně přínosné, a tím, co je problematické.
Právě proto se znovu vrací klíčová role státu. Ne jako organizátora sportu, ale jako tvůrce pravidel. Pokud mají být zachovány pozitivní funkce sportu, musí být jasně definováno, co je veřejná služba a co je komerční činnost.
Nový zákon o sportu by měl tuto realitu reflektovat. Měl by oddělit sport jako nástroj zdraví a rozvoje společnosti od profesionálního sportu jako specifického odvětví ekonomiky. Měl by nastavit transparentní pravidla financování a jasně pojmenovat odpovědnosti jednotlivých aktérů. Bez tohoto kroku bude docházet k dalšímu prolínání dvou světů, které mají odlišné cíle i logiku fungování.
Sport může být jedním z pilířů zdravé společnosti. Může posilovat fyzickou kondici, psychickou odolnost i sociální vazby. Zároveň se ale může stát prostředím, které důvěru narušuje.
Aféry ve fotbale a hokeji nejsou jen epizodami. Jsou signálem, že systém potřebuje změnu. Mlčení olympijských struktur pak ukazuje, že tuto změnu nelze očekávat zevnitř.
Pokud má sport zůstat skutečně veřejně prospěšný, musí být jasně řečeno, co tím myslíme a kdo za to nese odpovědnost. Právě připravovaný zákon o sportu je klíčovou příležitostí tuto otázku konečně uchopit systematicky. Musí v něm být jednoznačně definováno, co je sport ve veřejném zájmu, co je profesionální sport jako ekonomická činnost a jaké jsou jejich odlišné cíle, pravidla i odpovědnosti.
Bez tohoto jasného rozdělení zůstane sport nadále jedním nejasným pojmem, do kterého se promítají jak pozitivní přínosy pro zdraví společnosti, tak negativní dopady profesionálního prostředí. Nová legislativa proto nesmí jen upravit financování nebo kompetence institucí, ale musí přesně pojmenovat jednotlivé segmenty sportu a chránit ty, které mají skutečný veřejný význam. Jen tak lze zabránit tomu, aby aféry z vrcholového sportu dál poškozovaly důvěru v pohyb a sport jako základní součást zdravé společnosti.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: Petr Skála)
