Pondělní stream Karoliny Stonjekové na kanále Xaver Live měl přesně ten ráz, který od ní její publikum čeká. Bez obcházení, bez vatových výplní, bez opatrnického přešlapování. Vzala to od České televize přes prezidenta Petra Pavla až po maďarské volby a kulturní scénu, která podle ní znovu předvedla, jak snadno si umí sama podkopat půdu pod nohama. Víc než dvouhodinový proud komentářů měl jasnou osu. Česká politika se podle Stonjekové topí v bizáru, veřejný prostor zaplavuje póza a citové vydírání a prezident místo tlumení sporů přikládá pod kotel.
Hned v úvodu si neodpustila jízlivou poznámku na adresu České televize, která podle ní znovu nabídla publiku další ukázku odtrženosti od reality. Sarkasticky glosovala vystoupení herečky, která v debatě vysvětlovala, že se vlastně nemusí starat o ceny pohonných hmot, protože jezdí na kole. Stonjeková to přetavila do posměšné zkratky o veřejné službě, která člověka málem „zahřeje u srdce“. Právě tento typ televizních momentů podle ní nejlépe ukazuje, proč se z veřejnoprávního vysílání stává laboratoř dobře míněné prázdnoty, kde emoce vítězí nad realitou a póza nad rozumem.
Největší prostor ale věnovala střetu mezi Hradem a vládou Andreje Babiše. Tady Stonjeková mluvila s největší razancí. Tvrdí, že spor nezačal ve Strakově akademii, ale na Pražském hradě. Prezident Petr Pavel je podle ní ten, kdo „vystřelil z Aurory“, kdo porušil dosavadní ústavní zvyklosti a kdo dnes systematicky staví svou politickou pozici proti vládě. Jádrem její kritiky je prezidentův zájem o účast na summitu NATO v Ankaře. Stonjeková zpochybňuje nejen tón dopisu, kterým Pavel premiéra oslovil, ale i samotný motiv celé věci. „Proč ten prezident opravdu tak strašně na ten summit chce jet?“ ptala se opakovaně.
Hrad jako opoziční štáb
Podle Stonjekové nejde o žádnou náhodnou epizodu, ale o pokračování širší strategie. Prezident si podle ní buduje pozici proti vládě dlouhodobě a summit NATO do tohoto vzorce jen zapadá. Připomněla jeho předchozí kroky, výhrady vůči vládě, snahu zasahovat do personálních rozhodnutí i veřejná vystoupení, v nichž podle ní českou vládu kritizuje v zahraničí. To vše skládá do obrazu prezidenta, který se nechová jako hlava státu v parlamentním systému, ale jako hráč vlastní kampaně.
Zvlášť ostře se zastavila u prezidentova dopisu premiérovi. V něm Pavel argumentuje ústavou a dlouhodobými zvyklostmi. Právě to Stonjeková označila za ukázkový dvojí metr. Když se prezidentovi hodí opřít se o ústavu a zvyklosti, udělá to. Když se mu to nehodí, podle ní se k nim nehlásí. V jejím čtení nejde o snahu uklidnit situaci, ale naopak o „další polínko přiložené pod kotel“. Ten dopis podle ní nebyl pokusem o součinnost, ale demonstrací síly a další eskalací už tak vyhroceného konfliktu.
Ještě tvrdší byla ve chvíli, kdy připomněla prezidentovy výroky o Donaldu Trumpovi a o NATO. Právě tady Stonjeková naznačuje, že Pavel neprosazuje jen jiný styl, ale jinou zahraničněpolitickou linku než vláda. A to je podle ní zásadní problém. Prezident, který se dere na summit a přitom podle ní zastává jinou politiku než kabinet, není posilou české pozice, ale rizikem. V jejím podání se z Hradu stává opoziční štáb s reprezentační fasádou.
Orbán padl, ale příběh nekončí
Druhou velkou část streamu věnovala maďarským volbám a porážce Viktora Orbána. Ani tady se Stonjeková nedržela při zemi. Posměšky českých komentátorů a politiků vůči Orbánovi označila za typický výsměch prvoligovému hráči od těch, kteří sami hrají nanejvýš okresní přebor. Připomněla, že Orbán byl premiérem šestnáct let v kuse a takto dlouhý výkon v evropské politice není běžná věc. Právě proto jí dnešní jistota jeho kritiků připadá spíš směšná než přesvědčivá.
Současně ale netvrdí, že v Maďarsku šlo jen o vnější zásah nebo o jednu špinavou hru. Připouští i faktor únavy materiálu. Po šestnácti letech ve vládě se podle ní vyčerpá i silná politická značka a část společnosti zatouží po změně už z principu. Orbán podle ní udělal chyby a bylo by naivní tvrdit opak. Jenže stejně naivní jí připadá i jásot nad tím, že Péter Magyar automaticky přinese nějaké evropské vysvobození.
Naopak varovala, že kolem nového maďarského lídra se vytváří falešný obraz, zejména v českém prostředí. Připomínala, že Magyar nevzešel z prázdna, ale ze systému Fideszu, že není žádným čistokrevným progresivistou a že teprve čas ukáže, co vlastně přinese. Z jejího pohledu je předčasné jak ronit slzy nad Orbánem, tak mávat vítězným praporem nad Magyarovým triumfem. Zkrátka, kdo dnes mluví o jasném konci jedné epochy, může být zítra nemile překvapen.
Umělci, kteří chtějí peníze i nedotknutelnost
Neméně jedovatá byla Stonjeková ve chvíli, kdy přišla řeč na umělce, ceny Anděl a demonstrace za kulturu. Tady se její ironie rozjela naplno. Mluvila o „lepšolidech“, kteří veřejně brání Českou televizi a současně jí svými vystoupeními kopou hrob. Zastavila se u projevů na předávání Andělů, u aktivistických výkřiků i u studentského vystoupení na demonstraci, kde padaly řeči o kultuře jako pilíři demokracie a o existenčním ohrožení umělců.
Právě tato část byla pro Stonjekovou ideálním terčem. Rozebrala ji téměř chirurgicky. Pokud umělci chtějí peníze od státu, musí podle ní počítat s tím, že stát a veřejnost budou zkoumat, co vlastně za ty peníze dostávají. Nemůže současně platit, že umění má být financováno z veřejných peněz a zároveň se nikdo nesmí ptát, zda je přínosné, srozumitelné nebo vůbec někým chtěné. To je podle ní nesmysl. „Každý má právo si něco zkusit, ale nikdo na to svoje zkoušení nemá právo chtít cizí peníze,“ řekla v jedné z nejvýraznějších pasáží celého večera.
Její útok nesměřoval proti umění jako takovému, ale proti nároku na nedotknutelnost. Vadí jí jazyk veřejného dobra, společenské soudržnosti a kulturní nezbytnosti, pokud slouží jen jako nástroj k tahání peněz z kapes daňových poplatníků. Tady Stonjeková mluví jazykem pravicové nedůvěry vůči dotacím a státem sponzorované morálce. A mluví jím s chutí, protože právě na kulturní scéně podle ní vyniká rozpor mezi velkými slovy a malými výsledky.
Do stejné linie zapadla i její kritika veřejnoprávní televize. Ne kvůli jedné debatě nebo jednomu hostovi, ale kvůli celému schématu, které podle ní z veřejného prostoru dělá ideologicky přiohnuté jeviště. Česká televize si podle ní zve stále stejné typy hostů, nechává je moralizovat, vytváří zdání převahy jednoho názoru a pak se diví, že část veřejnosti přestává mít chuť tuhle hru financovat.
Přímá volba jako trhlina v systému
Silná část streamu se týkala také přímé volby prezidenta. Stonjeková ji znovu označila za chybu, která do českého parlamentarismu vnesla cizorodý prvek. Na příkladu Petra Pavla podle ní vidíme, co se stane, když prezident získá silný přímý mandát, ale ústavní rámec zůstane parlamentní. Výsledkem je napětí, přetlačování a pokušení vykládat si pravomoci co nejšířeji. Prezident pak necítí jen váhu ústavy, ale i váhu milionů hlasů za sebou.
Stonjeková v této souvislosti mluvila o pasece v ústavním pořádku a připomínala, že dřívější prezidenti se v obdobných situacích chovali jinak. Ne proto, že by vždy panovala harmonie, ale proto, že nepřímo volená hlava státu se pohybovala v jiných mantinelech. Teď je podle ní z prezidentské funkce stále víc svébytný mocenský pól, který si říká o konflikt. A právě Pavel je podle ní důkazem, že tento model neuklidňuje, ale rozděluje.
Ve stejné části se opřela i do Petra Fialy, kterého líčila jako člověka, jenž stále nechápe, co se s jeho politickou značkou stalo. Citovala jeho vlastní slova o tom, že je „intelektuál a poslanec ve veřejném prostoru a naopak má mluvit“, a využila je k další ironické šlehnutí. Podle ní je pro intelektuála nejhorší chvíle právě ta, kdy o sobě musí jako o intelektuálovi mluvit sám.
Stonjeková tak během jediného večera pospojovala Hrad, vládu, Evropskou unii, maďarské volby, kulturu i Českou televizi do jednoho obrazu. Obrazu země, kde se příliš často mluví vzletně a jedná malicherně. Kde se ústava vytahuje podle potřeby, kde se veřejná služba zaměňuje za ideologické školení, kde si umělci pletou dotaci s nárokem a kde prezident místo tlumení střetu spoluvyrábí další kolo politické války.
Na tom všem je podstatné ještě něco jiného. Stonjeková nemluví technokraticky. Nemá zájem o sterilní glosy ani o odtažitou eleganci. Její styl stojí na ironii, nadsázce, slovních šťouchancích a záměrně ostrých formulacích. Někdy řeže až na kost, někdy přestřelí, ale nikdy nemluví tak, aby to vyšumělo. A právě proto její streamy fungují. Ne jako akademická rozprava, ale jako politický komentář v syrovém provozu. Bez rukavic, bez pudru, bez omluv.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: xaverlive)
