Stonava se ve středu nestala jen místem symbolického konce těžby černého uhlí v Česku. Stala se zrcadlem nálad, které se v hlavním městě často přehlížejí. Poslední vozík vytažený z Dolu ČSM nebyl jen technickým momentem. Pro tisíce lidí šlo o konec práce, identity i jistoty. Právě proto zde každé slovo vážilo víc než jinde.
Horníci přijeli slyšet konkrétní odpovědi. Kdo jim pomůže, kdo ponese odpovědnost, kdo se postaví za jejich roky strávené pod zemí. Projevy, které nabízely alespoň náznak řešení, sklidily potlesk. Slova o rentách a dorovnání podmínek zazněla srozumitelně a byla přijata bez emocí navíc. Byla to řeč pragmatická a místní ji vzali na vědomí.
V ostrém kontrastu s tím zazněl vzkaz prezidenta republiky, pronesený na dálku. Bez osobní účasti, bez přímého kontaktu s lidmi, kterých se konec těžby týká nejvíc. Reakce byla okamžitá. Pískot, nesouhlas, hlasité odmítnutí. Nešlo o nahodilý výbuch zloby. Šlo o vzkaz, že děkování z obrazovky nestačí.
Tento moment zapadá do širšího obrazu. Prezident je v posledních měsících vnímán jako aktivní politický hráč, nikoli jako nestranná hlava státu. Někteří vládní činitelé otevřeně hovoří o tom, že svými kroky a vyjádřeními překračuje rámec ústavy. Ať už je tento výklad oprávněný či nikoli, faktická je rostoucí nedůvěra mimo pražskou bublinu.
Zatímco v Praze vznikají petice na podporu prezidenta a debata se vede v salonech a na sociálních sítích, v regionech zní jiný tón. Tam se neřeší symboly, ale přežití. Tam se nečte mezi řádky, ale hodnotí se činy. Stonava nebyla výjimkou, byla potvrzením trendu.
Prezident se navíc svými postoji stále častěji pasuje do role lídra současné opozice, spojené s érou Fialovy vlády. Tato vazba je v regionech čtena velmi citlivě. Loňské říjnové volby ukázaly, že velká část společnosti hledá jiný směr. Vyvozovat z toho přímou nepopularitu prezidenta by bylo zkratkovité, ale ignorovat tuto souvislost by bylo slepé.
Pískot ve Stonavě nebyl neúctou k úřadu. Byl výrazem frustrace lidí, kteří mají pocit, že se o nich mluví bez nich. Že jsou kulisou pro politická gesta, nikoli partnery k dialogu. Pokud má prezidentský úřad znovu získat jejich respekt, nebude to peticemi z metropole. Bude to osobní přítomností, zdrženlivostí a návratem k roli, která společnost spojuje, nikoli dál dělí.
(Vladimír Fojtík, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
