Trochu vybírám, protože těch podnětů je hodně. Nicméně dnes se podíváme na téma, které je naprosto klíčové: pokud by se snížil konkurenční tlak v některých zaměstnáních, vedlo by to ke zmírnění politické radikalizace?

Zmíněný mladý muž položil otázku složitěji, povšimnul si totiž některých dalších aspektů, kterým se budeme věnovat příště. Nicméně zásadní je jádro té otázky. Dává totiž tušit, které změny v hospodářské politice povedou k tomu, že se budou liberálové radikalizovat a které změny je naopak učiní přístupnější pragmatickému jednání. 

Směr radikalizace samozřejmě záleží na tom, o kterou část národního hospodářství se jedná. Vezměme si třeba dělníky ve fabrice nebo řidiče. Když bude mezi nimi stále ostřejší konkurence, nebudou po nich vyžadovány správné politické názory. Konkurovat si budou spíš v tom, kdo bude ochoten pracovat kolik hodin a za jak obtížných podmínek. Když tlak začne být nesnesitelný, někteří se začnou radikalizovat směrem ke komunistické straně nebo jinému subjektu s podobným programem. Rozhodně se z nich nestanou liberálové. 

 

V takovém prostředí jsou správné názory (nejen politické, ale na život celkově) životně důležité. Nemusí to stačit pro udržení pozice, ale pokud správné názory nemáte, ztrácíte důvěryhodnost, což se projeví na účinku vašich prezentací, vaší schopnosti uzavírat spojenectví apod. Naopak jste vystaveni soutěži o to, kdo bude ještě korektnější a ještě radikálnější než ostatní. To znamená, že musíte věřit stále bláznivějším věcem a stále nenávistněji útočit na každého, kdo ty šílenosti zpochybňuje. 

Tohle není nic nového. Takhle svět velkých redakcí, korporací, bank a dalších podobných organizací prostě funguje. Ostatně, podrobněji jsem to popsal v knize Prolomení hradeb dvojka. 

Nechci řešit jiné souvislosti, ale co by to znamenalo pro politické názory? Pár hodně ambiciózních by bojovalo dál o zmenšující se počet manažerských míst. Někteří další by propadli tupé davovosti a dělali by, co se se po nich chce. Ale mnozí by si u každého požadavku na ještě radikálnější názory začali klást otázku „mám to ještě zapotřebí?“. 

Lidská mysl přitom funguje tak, že pokud je položení otázky příliš nevýhodné nebo příliš riskantní, filtry v mozku ji nepustí do vědomé části. Pokud by se tedy poměr výhodnosti a nevýhodnosti změnil, zmizela by velká část těch případů, kdy zdánlivě vymyté mozky podporují zlaté záchody nebo lov Ukrajinců na ulicích. Objevila by se schopnost položit si zmíněnou otázku „opravdu mám zapotřebí něco takového podporovat?“ 

To, co jsem zde vylíčil, je krajní situace. Nicméně reálný život k tomu může mít blízko nebo dále nebo hodně daleko. Základní princip platí. Čím snadnější bude pro příslušníky manažersko-obchodně-intelektuální třídy zařídit si jiný život, tím méně se budou radikalizovat a tím méně budou podporovat ty nejšílenější nápady typu zaplavení vlastní země džihádisty a vyvolání jaderné války. A naopak. Čím více budou na své pozici závislí, tím horlivěji budou ty šílenosti podporovat.