Už neprobíhá to, co jsme znali v posledních desetiletích. Tedy heroický boj výjimečných jedinců nebo malých skupin s deep-state (což je poetické označení pro tiché spojenectví byrokratů na různých úrovních). Kdy vládnoucí třídu tvořila aliance korporátní a nadstátní byrokracie s profesionálními intelektuály. A kdy tato vrstva neměla soupeře, protože nižší třídy byly rozdělené do spousty bublina. Na konci roku 2024 už ten soupeř existuje. Je jím spojenectví průmyslových magnátů a dělnické třídy.
Osobně mě vznik toho spojenectví nepřekvapuje, protože všichni magnáti, se kterým jsem měl možnost hovořit, vyjadřují výrazně více sympatií chlapům u strojů než manažerům (a to i v rámci vlastních podniků). A rozhodně to nepřekvapí ty, kdo navštěvují přednášky profesora Budila. Z jeho výkladů o konfliktech produktivních (průmyslových) sil a spekulativních (finančních) sil je zřejmé, že přesně takový vývoj se dal očekávat.
Prvnizpravy.cz - Petr Hampl: O hejnových inteligencích
Ukazuje to také další dimenzi sporu, který je v Americe veden. Trumpovský záměr vrátit do Ameriky výrobu by posílil spojenectví dělníků a majitelů podniků. A globalistický záměr Kamaly Harrisové pochopitelně naopak.
Jak to výstižně formuloval jeden z konzervativních komentátorů, „Klíčový už není konflikt mezi prací a kapitálem. Klíčový je konflikt mezi národním a mezinárodním kapitálem."
Svět reálné produkce si navíc začal uvědomovat, že americká hegemonie pro něj není výhodná. Britská hegemonie v 19. století přinesla obrovské příležitosti britským továrnám a nakonec se to projevilo i na mzdách britských dělníků. Současná americká hegemonie nic takového nepřináší. „Skutečnou obětí liberalismu a globalismu je americký lid," formuloval to někdejší Trumpův šéfideolog Steve Bannon.
A v rámci aliance platí, že co je špatné pro dělnickou třídu, je špatné i pro magnáty. O tom totiž aliance jsou. Magnáti podporují opatření vedoucí k tomu, že dělník si slušně vydělá, bude schopen zaplatit bydlení, zdravotní pojištění, šaty pro manželku a ještě si občas zajít do hospody. Se skřípěním zubů se vzdají záměrů dovážet levnější pracovní sílu z ciziny. A dělník chápe, že je lepší, aby ty obrovské zisky šly do kapsy místnímu boháči než anonymní korporaci.
Jenže to vše má dopad taky na ekonomickou teorii. Různé ekonomické školy se stávají nástrojem a zbraní jedné nebo druhé strany. Spojenectví dělníků a továrníků chce státní průmyslovou politiku, rozumnou ochranu trhu, dobré státní školy, péči o infrastrukturu, bezpečnost atd. Zkrátka, podporuje a potřebuje ten pohled, kterému u nás představuje třeba Ilona Švihlíková, Jaroslav Šulc, vycházející ekonomická hvězda Tomáš Doležal a další. Dnes je ten pohled označován za „levicový“, ale kdyby ti lidé žili třeba v západním Německu roku 1975, byly by stejné názory označovány za typicky pravicové.
Aliance byrokratů a intelektuálů zase potřebuje volný trh, privatizaci, liberalizaci, volný pohyb všeho atd.
A tím se dostáváme k těžkému dilematu. Poměrně velká a významná skupina českých myslitelů, politiků a aktivistů jednoznačně sympatizuje se spojenectvím průmyslové výroby, ovšem zároveň se pevně drží ekonomických dogmat výhodných pro stranu globálních bankéřů. To je dlouhodobě neudržitelné. Budou se muset vzdát jednoho nebo druhého, ale bude to pro ně hodně těžké.
To je případ myslitelů sdružených kolem Institutu Václava Klause, kolem serverů jako Sýr zdarma nebo Echo24, kolem strany Motoristé atd. Držím jim palce, aby to zvládli.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
