Máme tedy čas vydechnout, zklidnit se a přemýšlet spíš nad záležitostmi dlouhodobými než nad posledním výrokem plukovníka Foltýna (pamatujete si ho ještě?). Nad pravidelnostmi a zákonitostmi, které platí v politickém životě obecně a které nám umožní lépe chápat jednotlivé události. 

Před týdnem jsem otevřel otázku psychopatů a politických ideologií. Vycházím ze studií z USA, které ukazují, že politické ideologie přitahují vyšinuté typy (klimatické hnutí je například velmi atraktivní pro exhibicionisty), a to včetně psychopatů – nebezpečných agresivních lidí, kteří to ještě navíc dokážou skrývat. 

A naopak, když narážíme na pustošivé a nebezpečné ideologie, často je to dáno tím, že je prosazují psychopati. Kdyby s těmi stejnými idejemi pracovali rozumní umírnění lidé, nebylo by to zdaleka tak strašné. 

Mimochodem, vyplývá z toho, že více než hledání správných politických ideálů by nám pomohla péče o lidské povahy a charaktery. Konec konců, i Jungmannova národní akademie se snaží v účastnících programů kultivovat a povzbuzovat tu ctnost, která je v seligmanovské psychologii označována jako moudrost. Zahrnuje schopnost zdržet se rychlého úsudku, schopnost podívat se na jeden problém z různých stran a perspektiv, ochotu porozumět protichůdným postojům, zvědavost i odhodlání dát hodně energie tomu, abychom těm všem problémům přicházeli na kloub. 

Jeden posluchač, mladý muž, profesí matematik, mi poslal zamyšlení s několika otázkami. Mimo jiné, jak by vypadaly politické ideologie, kdyby je neprosazovali psychopaté. Mohli bychom je pak akceptovat jako něco pozitivního? Celé znění otázky najdete na https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/petr-hampl-psychopati-a-narod/

Moje odpověď vychází z toho, že ideologie patří k životu moderních národních společností. Těch ideologií existuje spousta, ale tři mají privilegované postavení – liberalismus, socialismus a konzervatismus. Všechny vznikly ve stejné době, mají podobnou strukturu a vyvíjejí se podle stejné logiky.

Svým způsobem je za každou z nich nějaké racionální poznání. Extrémně zjednodušené, tak, aby se z toho snadno vytvářely jednoduché slogany a takové projevy, které chytí za srdce. Nicméně vztah mezi ideologií a nějakým racionálním (vědeckým) pohledem na svět existuje. 

Profesor Budil říká, že ideologie mají dvě stránky. Na jedné straně spojují lidi, motivují k zápasu  a usnadňují společnou politickou akci. Na druhé straně ovšem zamezují racionálnímu pohledu na svět. 

Nicméně i tak existuje obrovský rozdíl mezi ideologiemi, pověrami a konspiračními teoriemi. Třeba v tom, že pověry a konspirační teorie nevycházejí z žádného racionálního poznání. Nebo v tom, že nepodporují ráznou kolektivní akci. 

Za prvé. V ideálním případě je tomu tak, že učenci, intelektuálové a teoretici vymýšlejí ideologie, které jsou pak využívány politickými vůdci při budování různých politických hnutí. A které jsou využívány i těmi zmíněnými psychopaty. Nikdo z oněch mužů (a žen) praxe se ovšem nezmocňuje ideologie úplně. Teoretik zůstává stranou, sleduje svět z odstupu a rozvíjí ideologii. 

Ukázkovým příkladem je Karel Marx a socialistické hnutí. Je inspirováno Marxem, ale Marxovo učení nemůžeme zredukovat na žádný proud. Dokonce ani na ten  proud, ve kterém se Marx osobně angažoval. 
Nebo Roger Scruton a konzervativní hnutí. Existuje mnoho konzervativních proudů, ale Scrutonovo učení nemůže být redukována na žádný z těch proudů. 

Oddělení teoretického základu od programu konkrétního hnutí je hodně zdravé. Umožňuje udržet nadhled, generovat nové myšlenky a zastávat i ty  myšlenky, které jsou pro konkrétní hnutí nepohodlné (protože každý si tu ideologii nakonec stejně přizpůsobuje svým potřebám). 

Za druhé. Aby byla ideologie přijata nějakou skupinou, musí odpovídat zájmům, mentalitě a zvyklostem těm lidí. A musí být schopna se jim přizpůsobovat. 

Proto se nikdy nesetkáváme s „čistým socialismem“ nebo „čistým konzervatismem“, leda v tlustých knihách teoretiků, které skoro nikdo nečte. Ve skutečném světě je vždy podstatná i mentalita konkrétní skupiny. 

Vezměme si třeba české země padesátých let. Mentalitu dělnických mas, sebevědomých stavitelů průmyslového zázraku, ovšem plných hněvu za to, co jim „velkoburžoazie“ provedla ve třicátých letech a jak hanebně selhal masarykovský politický systém. A plných odhodlání nedopustit to už nikdy znovu. Z toho vzešlo jednání, které nemůžeme připisovat jen Karlu Marxovi. Byl by tehdejší režim jiný, kdyby si vybrali jinou ideologii? Nejspíš ano. Byl by více despotický a více násilný. Lze si představit dělnické hnutí pod zeleným praporem islámu. Lze si ho představit pod hákovými kříži. Ale co třeba pod masarykovským humanismem? Obávám se, že tehdejší mentalita plná hněvu neumožňovala masarykovské ideály přijmout. 

Co z toho vyplývá? 

• Že potřebujeme společenskou teorii, která nám umožní vidět věci realisticky, jít do hloubky, analyzovat konkrétní události a předvídat, jaké důsledky bude mít naše jednání. 

• Potřebujeme ideologii, která usnadní kolektivní akci k prosazení změn potřebných k tomu, abychom opustili cestu směřující ke kolapsu a vydali se na cestu rozvoje národního života. 

• A především potřebujeme lidi odhodlané, nicméně rozumné a umírněné. To znamená, že potřebujeme prostředí, které bude podporovat vytváření takových lidských typů. 

Po jaké ideologii by takoví lidé měli sáhnout? Moje osobní odpověď zní, že nová ideologie musí směřovat do budoucna a měla by vycházet ze dvou výrazných inspirací:

• Nacionalismus českého národního obrození 

• Poválečné průmyslové národní státy 

Zájemcům o osobní růst doporučuji seminář docenta Téry Dějiny vztahů Slovanů a Němců, kde mi připadne menší doplňující referát. Seminář proběhne v sobotu 22. listopadu, podrobnosti se dozvíte zde.