Nicméně jsou mnohem důležitější úkoly. Jak jsem napsal v jednom z nedávných komentářů pro První zprávy.cz: 

Otevírá se tak naděje, že roce 2026 budeme politice věnovat méně emocí a méně než myšlenek. Jak jsem se pokusil ukázat ve svých denních glosách pro předplatitele, je to destruktivní nejen pro naše soukromé životy, ale také pro politickou sféru, kde probíhá neplodná radikalizace na obou stranách a mizí možnost hledání racionálních řešení konkrétních problémů. 

A s tím souvisí, že nemusíme věnovat pozornost výrokům jednotlivých politiků, ale můžeme přemýšlet nad složitějšími otázkami. Třeba nad otázkou svobody. 

To je citát z dopisu mladého matematika, kterého zde často cituji. Pokud mu správně rozumím, míří na třetí právo zmíněné v deklaraci nezávislosti, a sice právo usilovat o vlastní štěstí podle vlastního uvážení. 

Můj společník v debatě si dobře uvědomuje, že zábrany proti tomuto právu nevztyčuje jen stát, ale také jiní lidé, firmy, korporace apod.  Všimněte si, že otcové zakladatelé se nedomnívali, že by státní útlak měl být v čemkoliv horší než útlak ze strany nestátních subjektů. Prostě buď mohu své vlastní cíle sledovat nebo mi v tom někdo brání. 

A dodává další kritérium, a sice jak časté a intenzivní státní zásahy člověk pro ochranu své svobody potřebuje. Pokud je moje pozice na trhu tak silná, že si žádný zaměstnavatel nedovolí se mnou špatně zacházet, máme více svobody, než kdybych byl závislý na ochraně pracovního zákonodárství. 

Především si musíme uvědomit, že svoboda je pojem sice vznešený, ale taky nejasný a mnohdy záludný. Nese totiž několik významů, které si navzájem odporují, a tudíž poskytuje obrovský prostor pro manipulaci. 

S tím souvisí, že samotná myšlenka svobody byla v dějinách mnohem častěji používána jako nástroj útlaku obyčejných lidí, nikoliv jako nástroj zlepšení jejich životů. Když probíhaly různé revoluce a byly vyhlašovány různé svobody, tak to málokdy znamenalo, že nevolníci už nemusí dřít zadarmo na svého pána. 

Neznamenalo to, že nevolník už nemůže být svévolně zabit svým pánem. Neznamenalo to, že nepotřebuje pánovo povolení, aby se mohl usadit nebo oženit. Požadavek svobody znamenal, že pán může nevolníka libovolně tyranizovat, aniž by král do toho měl co mluvit. 

Slavná „magna  charta“ z roku 1215, která bývá označována za začátek evropské demokracie, poskytovala obrovská práva (svobody) několika nejmocnějším šlechticům a menší práva nanejvýš dvaceti procentům anglické populace. Pro dolních 80% znamenala zhoršení poměrů. Po staletí nikoho nenapadlo, že by se svoboda mohla týkat nemajetných. 

Podobným způsobem používali výraz svoboda ideologové neoliberálního režimu. Třeba F. A. Hayek. Když mi stát dá nějaký příkaz a v případě neuposlechnutí mi odebere něco, co potřebuji k životu (třeba dodávky vody a elektřiny), jedná se o omezení svobody. To je nepřípustné. Když ale korporace podmíní poskytnutí dodávek vody a elektřiny tím stejným úkolem, nejde o omezení svobody. Jde naopak o výraz největší svobody. 

Že vám to připadá poněkud vypečené? Tak je to se svobodou pokaždé. Protože jindy svoboda znamená, že můžete vycestovat nebo si koupit, co chcete, nebo vychovávat děti podle svého. 

Jak se v tom tedy vyznat? Především tak, že se vyhneme velkým patetickým prohlášením a podíváme se, jak vypadá reálný život. A také, že si připustíme, že v reálném životě musíme volit mezi různými typy přinucení. Neomezují mě jenom státní regulace, ale taky můj šéf, moje manželka, moji sousedé, moje děti, moji přátelé, nejrůznější firmy a korporace a třeba i někdo hodně bohatý, kdo bydlí v mém okolí. Některá ta omezení jsou prospěšná, jiná prospěšná nejsou. Někdy jde o přímé přinucení, jindy jsem tak manipulován, že si to ani neuvědomuji. 

Co z toho zahrneme do politické svobody? Je větší nesvoboda, když vládce zabrání velmožům fyzicky trestat své služebníky? Nebo je větší nesvoboda, když to umožní? Teoretické spory právníků a filosofů neskončí nikdy. 

Moje řešení je vyjít z toho, jaké představy máme o svém životě (jak chceme usilovat o své štěstí), jaké představy máme o životě svého národa, k jakému politickému a hospodářskému modelu to ukazuje apod. Z toho vychází, jaký způsob vládnutí preferujeme a tudíž také, co má být pokládáno za tu svobodu, která je pro nás tak důležitá. A jakým způsobem má být chráněna a vymáhána. Samozřejmě, že v rámci státu a národního společenství se bude muset nějaká menšina přizpůsobit (a každý z nás jsme v nějaké oblasti příslušníkem menšiny), ale mělo by to mít takovou podobu, aby to bylo pro každého psychicky zdravého člověka snesitelné. 

Zmíněný matematik má pravdu v tom, že k rozumnému vládnutí patří i takové nastavení podmínek, aby bylo zapotřebí co nejméně státních zásahů.