Ukážu to na třech omylech, které jsou velmi rozšířeny a s fungováním České televize spojovány, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Prvním z nich je tzv. nezávislost České televize. Nezávislost České televize je v lepším případě omylem, v horším případě dokonce fašistickým prvkem zlovolně vestavěným do struktury demokratického státu. Vždyť Česká televize je přece v první řadě mocenskou institucí. Žádný suverénní stát nemůže a nesmí strpět, aby na jeho území působily jiné mocenské instituce.
Stejně dobře by mohla chtít nezávislost policie, aby mohla zmlátit nebo zatknout kohokoliv podle libosti a veškeré kontrolní mechanismy by mohly být nahrazeny nějakým kodexem, který bude policistům ukládat, aby své pravomoci používali moudře a vyváženě.
A nejen to! Národní stát potřebuje energickou vládu odhodlanou řešit problémy a naplňovat vize. Taková vláda potřebuje nástroj, který jí umožní předkládat své vize občanům a pokoušet se o získávání jejich podpory. Což jiného by to mělo být než Česká televize a Český rozhlas? Když kupříkladu Seznam vyjadřuje politické zájmy oligarchy Lukačoviče, proč by neměla Česká televize hájit zájmy vlády vybrané na základě hlasování většiny občanů?
Ale to je otázka až budoucího uspořádání, o kterém musí rozhodnout parlament. Určité možnosti se samozřejmě logicky nabízejí.
- Společný ředitel České televize a Českého rozhlasu by mohl být členem vlády a mít status ministra
- Televize a rozhlas by mohly být příspěvkovými organizacemi ministerstva kultury
- Řízením těch organizací by mohl být pověřen odbor předsednictva vlády.
To jsou ovšem technické detaily a otázka budoucnosti. V tuto chvíli platí jiné zákony a pokud budu vybrán do rady České televize, budu svou práci vykonávat podle těch platných zákonů. To znamená usilovat o poskytování vyvážených a objektivních informací a podpora právního vědomí, kultury a vzdělání.
Tím se dostáváme k požadavku vyváženosti. Dle mého soudu je to další omyl. Vyváženost totiž předpokládá, že jsou vždy dvě nebo maximálně tři strany a ty mají dostat stejně prostoru. Jenže ve skutečném životě je mnohdy názorů třeba deset. Zajímavých kandidátů je mnohem víc. Vždy bude někdo nespokojen.
Mnohem podstatnější je požadavek neutrality. Redaktor české televize se musí na obrazovce, ve svém vystupování sociálních sítích i všude jinde se chovat tak, že nikdo nedokáže poznat jeho názory. Co si myslí o válce na Ukrajině? Co si myslí o sporu o počty pohlaví? Jaká má názor na Donalda Trumpa? Koho volí? Jeho vystupování musí být takové, že to nikdo nepozná ani po letech. Jakmile se ukáže, jaké jsou jeho názory, pak tu práci nemůže dělat. Pak může být komentátorem, kde nevadí názorová vyhraněnost, ale nemůže dělat redaktora. Totéž platí pro každého dramaturga i pro celé pořady.
I v budoucnu, až bude vysílání přímo řízeno vládou, mají redaktoři vystupovat naprosto neutrálně. Mají si udržovat zdvořilý a profesionální odstup, nemají vyjadřovat emoce a svoje názory si mají pečlivě střežit ve svém soukromí.
Dalším omylem, který ve vzduchu, a to je představa, že Česká televize může být jakýmsi rozhodčím.
Rozhodčím není, nikdy nebyla a nemůže být. V parlamentních volbách v roce 2025 byla Česká televize jednou ze stran a byla poražena. Je tedy na poslancích vítězných stran, aby naplnili svou povinnost a českou televizi plně podřídili vítězi voleb. Není na tom nic nedemokratického. Naopak, to je ten první a základní rys demokracie.
Připomínám, že každý, kdo odmítá Českou televizi plně podřídit vítězi voleb, hájí princip oligarchické vlády. Tedy princip, podle kterého má určitou část moci (nebo veškerou moc) držet nevolená a neodvolatelná skupina.
Aby se nezdálo, že jsem k České televizi příliš přísný. Rozhodně jsem proti jejímu zrušení. Svrchovaný národní stát svou televizi potřebuje. Potřebuji k informování občanů. Potřebuje ji, aby vláda mohla předkládat svou vizi a získávat pro ni podporu. Potřebuje ji, aby pozvedat kulturní úroveň národa, bránit racionalitu, povzbuzovat vlastenectví.
Je čas, aby si lid české republiky vzal svou televizi nazpět. Je skvělé, že žijeme v politickém zřízení, kdy se takové požadavky nemusí prosazovat násilnými revolucemi, nýbrž cestou pokojného parlamentního rozhodování.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
