V tomto článku se nechci zabývat, zda jsou Turkovy kompetence dostatečné a výroky autentické. Chci se zabývat pozicí nacizmu v české politice, avšak pouze tím, co je pro nacizmus podstatné, píše Petr Sak pro Prvnizpravy.cz.

Podle českých médií a řady politiků tím podstatným je zvednutá pravá ruka. Podle těchto odborníků na nacizmus bych byl kovaný nacista, protože vždy, když ode mne odjíždí návštěva, tak stojím u dveří a zvednutou pravicí se s odjíždějícími loučím. Nedávno jsem viděl starý český film podle knihy Bohumila Hrabala Slavnosti sněženek. Ve scéně, kde na valníku vezou myslivci kance je scéna, kdy mají myslivci zvednuté pravice. Bakalář Lipavský a slečna Demetrashvili by měli proklamovat, že v neexistujícím komunizmu byli v Československu filmoví umělci nacisté. 

Kdyby 7 miliard obyvatel Země zvedalo pravici, situace lidstva by se ani o chlup nezlepšila ani nezhoršila. Ovšem politici a novináři, jejichž reflexe reality je omezena smysly a myšlení absentuje, je pro ně zdvižená pravice ideální charakteristikou nacizmu, jak předvedlo politické embryo Katerina Demetrashvili, která dokázala, podobně jako Džamila Stehlíková, diagnózu doplnit příčinou. Za vyhřezlé ploténky Turka může zdvíhání pravice. 

Po deklarované fiktivní denacifikaci se v padesátých letech nacisté vraceli do významných státních funkcí, zpravodajskou službu vytvářeli nacističtí zpravodajci v čele s generálem Reinhardem Gehlenem, Bundeswehr budovali nacističtí generálové, kteří měli také vliv na NATO. Trend obsazování významných pozic nacisty zesílil zvláště po tom, co Konrád Adenauer protestoval proti denacifikaci. Také tajná organizace či operace Gladio vytvořená a řízená CIA a NATO, využívaná v západní Evropě v době studené války při teroristických akcích pod falešnou vlajkou k dosahování skrytých cílů, využívala do značné míry bývalé nacisty. 

Souběžně se zanikáním deklarované denacifikace se zvolna v německé společnosti postupně opět vynořoval „nacizmus 2.0“, jehož významnou inovační složkou je revanšizmus. Dokonce ve funkci kancléřky Angela Merklová na tiskové konferenci prohlásila, že pro odsun sudetských Němců nebyly morální ani politické důvody.

Vitalizace modifikovaného nacizmu lze pozorovat na „banálních jevech“, které by v etapě denacifikace byly nemyslitelné. Takovým jevem je dosazování do nejvyšších státních a ústavních pozic politiky s nacistickou rodinnou tradicí a s hrdostí na tuto minulost předků (Baerbocková, Merz, Kallas, Metreweli…).

 

Již základy Evropské unie mají překvapivě skryté nacistické směřování.  Za zakladatele Evropské unie je považován Robert Schuman. Byl jedním z hlavních strůjců Locarnského paktu, který fixoval západní hranice Německa, ale východní hranici nechal otevřenou. R. Schuman byl členem delegace Eduarda Daladiera při přijímání Mnichovské dohody a silně se angažoval pro její přijetí. Vedle dobrých vztahů s německými nacisty měl dobré vztahy s maďarským nacistou Miklósem Horthym. V červnu 1940 jako člen francouzské vlády prosazoval kapitulaci Francie. V září 1940 byl Němci zatčen, ale na příkaz šéfa trevírského gestapa Heinricha Welsche byl převezen do luxusního domácího vězení. Není proto náhoda, že elitní gestapák Welsch se po válce stal premiérem Sárska. 

Na poválečné konferenci v Postupimi bylo dohodnuto, že se musí udělat všechna opatření aby Německo již nikdy nemohlo ohrožovat své sousedy nebo světový mír. Jakoby všechny hrůzy 2. světové války byly zapomenuty a smazány, abychom se mohli řítit do ještě větší, tentokrát již jaderné katastrofy. Za tuto situaci, kdy jsme na prahu jaderné katastrofy, je silně spoluodpovědný M. S. Gorbačov, který umožnil sjednocení Německa a tím revitalizaci nacizmu. Stáhl armádu z NDR, na rozdíl od USA, která od konce 2. světové války má v Německu svou okupační armádu. Kdyby nedošlo ke sjednocení Německa, situace v Evropě by byla zcela jiná. 

Politici pětikoalice a k nim přisáté neziskovky, média, novináři a akademici se ztotožňují se základními principy nacizmu. 

Nacistická degradace Slovanů a především Rusů, která předcházela a byla východiskem pro genocidu Rusů a 2. světovou válku, ožívá v rusofobii politiků pětikoalice a jejích přisluhovačů. Za rusofobií a jejími projevy u politiků pětikoalice a Petra Pavla by snad zaostávala i taková nacistická esa, jako byl Goebbels, Goring či Eichmann. 

Nacistickou pozici na mezinárodní úrovni pětikoaliční vláda potvrdila na Valném shromáždění OSN, kdy nehlasovala pro předložený návrh rezoluce OSN týkající se boje s heroizací nacismu.  Z toho logicky vyplývá, že pokud by nacistické výroky Filipa Turka byly autentické, tak by realizoval ideologii a politiku Fialovy vlády a měl by být pochválen. 

V posledních letech řada českých politiků inklinuje k sudetoněmeckému landsmanšaftu, který v rozporu s jejich proklamacemi se s nacistickou zločinnou minulostí nevyrovnal. „Na sudetosněmu 2025 vystoupil zemský předseda bavorské organizace Sudetoněmeckého krajanského sdružení Steffen Hörtler. Prohlásil, že odsun nacistických sudetů z ČSR v roce 1945 byl „poválečný zločin“.  

Čeští politici spolupracující se sudetoněmeckým landsmanšaftem ve svých stanoviscích přecházejí od české k sudetoněmecké pozici. Je otázkou, zda mají pouze odlišný názor, či představují pátou kolonu (Pithart, Bělobrádek, Herman, Nečas, Bek, Pavel, Fiala, Sobotka). Můžeme pochybovat, zda jde o Čechy. Pavel Rychetský prohlásil, že se necítí Čechem a Petr Pithart o českém národě mluví a píše tak hanebně, že lze těžko předpokládat, že se považuje za Čecha. Také se můžeme ptát, jaký vliv měla na kariéru Petra Fialy vazba na sudetoněmecký landsmanšaft a přátelství s jeho předsedou Bernardem Posseltem. Konání sněmu sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně je dalším důkazem revitalizace nacizmu a revanšizmu v české politice.

Blízkost k nacizmu pětikoalice a k ní přisátých médií, neziskovek, novinářů a akademiků potvrzují také postoje k projevům nacizmu a k entitam oživujícím nacizmus. Tento neonacizmus či nacizmus 2.0 se projevuje především na Ukrajině jako banderizmus a v pobaltských státech. 

Intelektuální, umělecká a politická realita je v současnosti tak obskurní, že stoupenci nacizmu s nacistickými projevy napadají Filipa Turka za projevy nacizmu. Kdyby žil Hitler, tak by se snad také zapojil do kritiky Turka za projevy nacizmu. Lidová moudrost takové chování charakterizuje „zloděj křičí chyťte zloděje“. Chce to jen, aby takováto individua byla dostatečně drzá, arogantní, nestoudná, bez kritické sebereflexe, tzv. splachovací. Nikomu snad ani nepřijde divné, že v čele štvanice proti Turkovi je Katerina Demetrashvili, politické embryo, které je hrdé na svého otce, záludného nájemného masového vraha. 

Politici pětikoalice a k nim přisáté neziskovky, média, novináři a akademici se hlásí i k nacistické tradici ukrajinských banderovců, kteří zavraždili více než 100 tisíc Židů, Poláků, volyňských Čechů a dalších menšin. Banderovci již po konci světové války terorizovali a vraždili civilisty, především děti a ženy v Polsku, na Slovensku i v Čechách. Vraždění banderovců trvalo až do padesátých let. Představitelé banderovců byli prezidentem Porošenkem prohlášeni za hrdiny, což kritizoval český prezident Miloš Zeman. Tuto kritiku odmítli a S. Banderu a R. Šuchevyče obhajovali a glorifikovali například M. Romancov a L. Víchová. Tato glorifikace banderovských zločinců v současnosti graduje pojmenováváním ulic, stavěním soch či oslavami jejich narozenin. S tím se ztotožňují politici pětikoalice, a dokonce používají nacistický-banderovský pozdrav. 

Politici pětikoalice a k nim přisátí paraziti a Petr Pavel nezpochybnitelně vykazují svým jednáním blízkost nacizmu, a proto nemají morální právo Filipa Turka osočovat z pochybných výroků. Aspoň Ti z nich, kteří se hlásí ke křesťanství, by si mohli připomenout výrok Ježíše. „Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?“ (Matouš 7:3-5 B21)

Také argument o reputačním nedostatku Filipa Turka je nesmyslný, protože aktuálně se stalo zvykem do vysokých funkcí dosazovat jedince s nějakým handicapem. Alkoholici (Havel, Landsbergis, Walesa), Kallas soupeří v hlouposti a nevzdělanosti s Nerudovou, Leyenová nabaluje kriminální kauzy a její šílené chování popírá jakoukoliv demokracii a svobodu slova, Macron a Merz jsou produkty Rothschilda.  V Česku vládnou komunističtí antikomunisté.  Tak o jaké reputaci je řeč. 

Také Petr Pavel opět posunul hranice absurdity v Česku dále výrokem, že nezáleží, co je pravda, ale co si lidé myslí. Měl by mu někdo říci, aby si přečetl presidentskou standartu a na dobu svého pobytu na Hradě ji sundal. Za jeho pobytu na Hradě pravda nezvítězí.