České zdravotnictví čeká zásadní proměna nemocniční sítě. Počet narozených dětí klesl na historické minimum, některé porodnice končí a další se potýkají s nedostatkem personálu. Současně rychle přibývá seniorů, kteří potřebují následnou, rehabilitační a dlouhodobou péči. Nemocnice však stále fungují ve struktuře, která vznikala za odlišných demografických podmínek. Stát tak bude muset rozhodnout nejen o budoucnosti jednotlivých oddělení, ale také o přesunu zdravotnického personálu, investic a financování mezi různými druhy péče.
Aktuálním příkladem je Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí. Od 13. prosince přestane přijímat rodičky k plánovaným porodům a od 22. prosince přeruší provoz novorozeneckého oddělení, šestinedělí a vybraných dětských služeb. Provozovatel argumentuje dlouhodobým nedostatkem pediatrů a přesunem péče do Nového Jičína. Radnice však s omezením zásadně nesouhlasí. Spor ukazuje problém, který bude Česká republika řešit stále častěji: jak přizpůsobit nemocnice skutečným potřebám obyvatel, aniž se zhorší dostupnost a bezpečnost zdravotní péče?
Podle Českého statistického úřadu se v roce 2025 narodilo pouze 77 636 dětí, nejméně za celou dobu statistického zjišťování od roku 1785. Ještě v roce 2021 přitom přišlo na svět téměř 112 tisíc dětí. Během čtyř let tak počet narozených klesl o 31 procent. Úhrnná plodnost se snížila na 1,28 dítěte na ženu, hluboko pod úroveň potřebnou k dlouhodobé přirozené obnově populace.
Takový vývoj má přímé ekonomické i odborné důsledky. Porodnice musí nepřetržitě zajišťovat lékaře, porodní asistentky, anesteziologickou a novorozeneckou péči bez ohledu na počet porodů. Při výrazném poklesu jejich počtu rostou fixní náklady připadající na jeden výkon. Současně ubývá příležitostí k udržování odborných zkušeností, zejména při řešení závažných komplikací.
V odborné debatě se proto objevuje hranice 600 porodů ročně, která souvisí mimo jiné s akreditací pracovišť pro vzdělávání lékařů a se smluvní politikou zdravotních pojišťoven. Podle údajů citovaných Zdravotnickým deníkem v červenci tuto hranici nesplňovalo přibližně 30 z 84 českých porodnic. Nejde však o univerzální zákonný bezpečnostní limit. O budoucnosti pracovišť musí rozhodovat také personální zajištění, kvalita péče, dostupnost dalších odborností a geografické podmínky.
Pokles porodnosti již vedl k ukončení provozu porodnic v Ivančicích, Prachaticích a Rychnově nad Kněžnou. Valašské Meziříčí představuje další případ, kde se současně projevují demografické a personální problémy. Návaznou péči má zajistit nemocnice v Novém Jičíně, vzdálená přibližně dvacet kilometrů. Samotná vzdálenost mezi nemocnicemi však nevypovídá o skutečné dostupnosti péče. Rozhodující jsou dojezdové časy z celého spádového území, kapacity přijímajícího zařízení, dostupnost akutních převozů i schopnost zajistit péči při komplikovaném porodu. Koncentrace odborníků může zvýšit bezpečnost a efektivitu, ale pouze tehdy, pokud je zároveň zajištěna dostupnost pro všechny pacientky.
Vzniká také otázka odpovědnosti. Provozovatel musí zajistit personálně a odborně bezpečný provoz, zdravotní pojišťovny dostupnost hrazených služeb a samosprávy hájí potřeby obyvatel. Tyto zájmy se nemusí shodovat. Bez transparentních kritérií proto hrozí, že rozhodování o nemocniční síti budou určovat především okamžité ekonomické nebo politické tlaky.
Seniorů přibývá. Do roku 2035 může chybět 35 tisíc míst
Zatímco porodnice ztrácejí pacienty, dlouhodobá a geriatrická péče čelí opačnému vývoji. Na konci roku 2025 žilo v České republice 2,27 milionu obyvatel ve věku 65 let a více, tedy 20,8 procenta populace. Podle projekce ČSÚ může jejich podíl kolem poloviny století dosáhnout 29 procent.
Největší nároky přitom nevytváří samotné dosažení důchodového věku, ale především rostoucí počet velmi starých lidí se závažnými chronickými onemocněními, omezenou pohyblivostí a ztrátou soběstačnosti. Tito pacienti často potřebují kombinaci zdravotní, rehabilitační, ošetřovatelské a sociální péče.
Ministerstvo práce a sociálních věcí společně s Ústavem zdravotnických informací a statistiky zveřejnilo predikci, podle níž bude při zachování současné struktury služeb nutné do roku 2035 vytvořit přibližně 34 700 dalších pobytových míst dlouhodobé péče. Model předpokládá zvýšení kapacity ze 76 761 míst v roce 2024 na 111 503 v roce 2035. Nejde o požadavek vybudovat stejný počet nových nemocničních lůžek, ale o projekci potřeb pobytových sociálních a souvisejících dlouhodobých služeb.
Tento rozdíl je zásadní. Podle OECD má Česká republika 6,4 nemocničního lůžka na tisíc obyvatel, zatímco průměr organizace činí 4,2. Samotný počet lůžek však neříká, zda jejich struktura odpovídá potřebám pacientů. Akutní nemocniční péče vyžaduje nákladné technické a personální zabezpečení. Pacient, jehož akutní léčba skončila, ale který není soběstačný, často potřebuje jiný typ zařízení nebo odbornou péči v domácím prostředí.
Pokud následná či sociální služba není dostupná, může senior zůstávat na akutním lůžku déle, než je medicínsky nezbytné. To zvyšuje náklady a současně omezuje kapacitu nemocnice pro další pacienty. Přesun do vhodnějšího zařízení může být ekonomicky účelnější, ale pouze tehdy, pokud je náhradní péče skutečně dostupná a bezpečná.
Českému systému přitom výrazně chybí pracovníci dlouhodobé péče. Podle OECD připadá na sto obyvatel starších 65 let pouze 2,1 pracovníka tohoto segmentu, zatímco průměr organizace dosahuje pěti. Nedostatek ošetřovatelů a pečovatelů se tak může stát ještě závažnějším problémem než samotná kapacita budov.
Ministerstvo zdravotnictví již připravilo Národní plán rozvoje geriatrické péče do roku 2035, který počítá s posílením specializovaných ambulancí, následných lůžek a koordinace zdravotních a sociálních služeb. Rozvoj domácí péče je důležitý, nemůže však nahradit pobytová zařízení u všech pacientů. Část seniorů potřebuje nepřetržitou odbornou pomoc a některé rodiny nemají možnost dlouhodobé ošetřování zajistit.
Reforma nemocnic musí změnit také financování a odpovědnost
Demografická změna vytváří nevyhnutelný tlak na přestavbu nemocniční sítě. Některé kapacity bude nutné omezit, jiné výrazně rozšířit. Neznamená to ovšem, že lze nevyužívané porodnické oddělení jednoduše změnit na geriatrické pracoviště. Takový postup vyžaduje stavební úpravy, jiné vybavení, odborně připravený personál a nové smlouvy se zdravotními pojišťovnami.
Zásadním problémem je také rozdělení financování. Zdravotní péči hradí převážně zdravotní pojišťovny, zatímco pobytové sociální služby využívají kombinaci veřejných dotací, příspěvků na péči a plateb klientů. Přesun pacienta z nemocnice do sociálního zařízení tak může snížit náklady zdravotního systému, ale současně zvýšit výdaje jiné části veřejných rozpočtů nebo samotné rodiny.
Skutečná ekonomická reforma proto musí sledovat celkové náklady péče. Rozhodující není pouze cena nemocničního lůžka, ale také výsledný zdravotní stav pacienta, jeho soběstačnost, potřeba dalších hospitalizací a rozsah pomoci poskytované rodinou. Úspora jedné instituce nemusí automaticky znamenat úsporu pro celou společnost.
Překážkou zůstává politická prosaditelnost změn. Nemocnice představují významné zaměstnavatele a pro obyvatele často symbol jistoty. Uzavření oddělení může vyvolat odpor i tehdy, když jeho provoz dlouhodobě neodpovídá potřebám regionu. Opačným rizikem je rozhodování vedené převážně ekonomickými zájmy provozovatele bez dostatečného ohledu na dostupnost zdravotních služeb.
Ministerstvo zdravotnictví proto musí společně s kraji a zdravotními pojišťovnami stanovit srozumitelná pravidla pro plánování nemocniční sítě. U jednotlivých pracovišť je třeba hodnotit počet pacientů, kvalitu výsledků, personální zajištění, provozní náklady a dostupnost náhradní péče. Součástí rozhodování musí být také plán rozvoje nových kapacit, nikoli pouze seznam oddělení určených k omezení.
Určitý posun přináší úhradová vyhláška pro rok 2027, která podporuje regionální nemocnice, domácí péči a přesun vybraných výkonů mimo velká specializovaná centra. Samotná změna úhrad však nepředstavuje ucelenou reformu nemocniční sítě. Ta musí zahrnovat investice, vzdělávání personálu, sociální služby a dlouhodobý harmonogram.
Ministerstvo práce a sociálních věcí navíc upozorňuje, že současné údaje o čekatelích na pobytovou péči nejsou dostatečně přesné. Řada lidí podává žádosti do více zařízení, což zkresluje skutečnou poptávku. Stát tak potřebuje kvalitnější data nejen o počtu lůžek, ale také o regionálních potřebách pacientů.
Čas přitom hraje zásadní roli. Vybudování nových kapacit, příprava personálu a změna struktury nemocnic trvají roky. Pokud stát transformaci odloží až do okamžiku prudkého nárůstu počtu nesoběstačných seniorů, mohou být náklady vyšší a dostupnost péče horší.
České zdravotnictví nepotřebuje pouze rozhodnout, které porodnice a oddělení mají skončit. Musí především určit, jaká péče je nahradí, kdo ji bude poskytovat a z jakých prostředků se zaplatí. Klesající porodnost a stárnutí populace nejsou dočasnými problémy. Skutečným měřítkem úspěchu nebude počet zrušených nemocničních lůžek, ale schopnost zajistit potřebnou zdravotní a sociální péči v době, kdy ji obyvatelé budou skutečně potřebovat.
(Kovář, prvnizpravy.cz, repro: agel)
Zdroje: 1. Český statistický úřad – Narození a vývoj porodnosti; 2. Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí – Oznámení změn provozu; 3. Český rozhlas – Omezení porodnické a dětské péče ve Valašském Meziříčí; 4. Zdravotnický deník – Spor o hranici 600 porodů ročně; 5. Ministerstvo práce a sociálních věcí – Predikce potřeb dlouhodobé péče do roku 2035; 6. Ministerstvo práce a sociálních věcí – Studie dlouhodobé sociální péče; 7. OECD – Health at a Glance 2025, Česká republika; 8. Ministerstvo zdravotnictví – Národní plán rozvoje geriatrické péče do roku 2035; 9. Ministerstvo zdravotnictví – Úhradová vyhláška pro rok 2027
