Právní stát nestojí na sympatiích ani na mediálně silných příbězích, ale na zásadě, že pravidla platí pro všechny stejně. V okamžiku, kdy připustíme, že ústavu, zákony nebo mezinárodní sportovní normy lze obejít proto, že se nám konkrétní porušení jeví jako morálně pochopitelné, přestává právo fungovat jako rámec, který drží společnost pohromadě. Mění se v nástroj selektivní spravedlnosti, kde rozhoduje síla emocí, politický tlak a momentální společenská nálada. Kauza diskvalifikace ukrajinského skeletonisty na zimních olympijských hrách v Miláně tento nebezpečný posun ukazuje s až znepokojivou názorností. Pravidla Mezinárodního olympijského výboru zakazují politické projevy během soutěží. Sportovec je porušil a byl diskvalifikován. To není otázka názoru ani citu, ale prostého faktu.
Zarážející je, jak snadno část politické reprezentace přijala logiku výjimek. Prezident republiky Petr Pavel označil rozhodnutí za nespravedlivé a naznačil, že olympijské instituce měly učinit gesto. Takové výroky však nejsou obhajobou spravedlnosti, nýbrž podkopáváním samotné podstaty právního řádu. Prezident nemá roli advokáta emocí, ale garanta respektu k pravidlům. Pokud hlava státu relativizuje platná pravidla, vysílá tím do společnosti signál, že normy jsou závazné jen tehdy, když se politicky hodí. Tím se nenápadně legitimizuje praxe, kdy si silnější či hlasitější vynucují výjimky, zatímco ostatní mají smůlu.
Argumentace pietou vůči obětem války je lidsky srozumitelná, ale právně nepřijatelná jako důvod k porušení pravidel. Války a ozbrojené konflikty neprobíhají pouze na Ukrajině. Umírají lidé v Africe, na Blízkém východě i v dalších regionech. Umírají i sportovci nebo ti, kteří by se jimi mohli stát. Pokud má být olympiáda místem politických symbolů, musela by otevřít prostor všem tragédiím světa. To by z ní učinilo platformu soupeření národních bolestí, nikoli soutěž sportovních výkonů. Takový vývoj by byl popřením samotné podstaty olympijského hnutí, které stojí na ideji, že sport je alespoň dočasně vyňat z politických konfliktů.
Časté odvolávání se na historické příklady politických gest na sportovních akcích není obhajobou, ale důkazem dlouhodobého pokrytectví. To, že v minulosti byly některé projevy tolerovány, není argumentem pro další porušování pravidel, ale potvrzením, že se s pravidly zachází podle momentální politické objednávky. Takový přístup ničí důvěru v rovnost před pravidly a vytváří prostředí, kde se spravedlnost mění v selektivní nástroj moci.
Největším rizikem celé kauzy není samotná přilba jednoho sportovce, ale precedens, který vzniká, pokud je porušení pravidel veřejně ospravedlňováno nejvyššími představiteli státu. Jakmile si společnost zvykne, že existují privilegované výjimky, přestane se ptát, proč by měla dodržovat pravidla sama. Tím se rozpadá elementární důvěra v právní uspořádání světa, které má být založeno na předvídatelnosti a rovnosti. Právo, které se ohýbá podle politických sympatií, přestává být právem a stává se pouhou kulisou pro mocenské hry. A v takovém světě nakonec nevyhrává spravedlnost, ale chaos.
(Kovář, prvnizrpavy.cz, repro: facebook)
