Proč platit za něco, co nevyužíváme? ČT i ČRo na pranýři

politika

Veřejnoprávní média stojí na zákoně z počátku transformace. Po 35 letech ale vyvstává zásadní otázka, zda má dnešní společnost povinnost platit službu, kterou nevyužívá.

Proč platit za něco, co nevyužíváme? ČT i ČRo na pranýři
Ilustrační foto
4. dubna 2026 - 05:22

Celá debata o České televizi a Českém rozhlasu se v posledních týdnech točí kolem peněz, emocí a politických návrhů. Jenže pod povrchem se skrývá mnohem hlubší problém, který zůstává stranou. Právní rámec, na němž tato média stojí, vznikl v roce 1991 v úplně jiném světě. Tehdy šlo o revoluční krok, který měl oddělit média od státu a vytvořit nezávislou veřejnou službu. Dnes, po více než třech desetiletích, se ale nabízí otázka, zda tento model ještě odpovídá realitě.

Zákon o České televizi č. 483/1991 Sb. a Zákon o Českém rozhlasu č. 484/1991 Sb. nevznikly jako technická úprava starého systému. Byly součástí přechodu od státní propagandy k pluralitnímu mediálnímu prostředí. V době svého vzniku dávaly jednoznačný smysl. V zemi bez soukromých televizí, bez internetu a bez alternativních zdrojů informací bylo nutné vytvořit instituci, která zajistí dostupnost informací, kultury a veřejné debaty.

Jenže právě tento kontext dnes zcela chybí. Mediální svět se proměnil způsobem, který si zákonodárci v roce 1991 nedokázali ani představit. Dnes neexistuje nedostatek informací, ale jejich přebytek. Neexistuje omezený počet kanálů, ale tisíce zdrojů. Každý občan má v kapse zařízení, které mu umožňuje přístup k neomezenému množství obsahu. Role veřejnoprávních médií se tím zásadně mění.

Zákon přitom stále pracuje s velmi širokou definicí veřejné služby. Česká televize i Český rozhlas mají poskytovat zpravodajství, vzdělávání, kulturu, ale také zábavu a sport. V roce 1991 to bylo logické. Veřejnoprávní médium muselo pokrýt celé spektrum, protože nikdo jiný to nedělal. Dnes tato šíře znamená něco jiného. Znamená absenci hranic. Veřejnoprávní média mohou prakticky cokoliv obhájit jako veřejnou službu.


Právě zde vzniká napětí, které se promítá i do otázky financování. Koncesionářské poplatky byly zavedeny v době, kdy bylo jasné, co si občan platí. Platil si přístup k omezenému, ale důležitému zdroji informací a kultury. Dnes je situace jiná. Občan má k dispozici desítky alternativ a často veřejnoprávní obsah vůbec nevyužívá.

A zde se dostáváme k nejcitlivější otázce celé debaty. Je legitimní, aby stát nutil občana platit za službu, kterou nepotřebuje nebo vědomě nevyužívá. Odpověď není jednoduchá, ale nelze ji obejít.

Zastánci současného modelu argumentují, že nejde o individuální spotřebu, ale o veřejný zájem. Veřejnoprávní média mají existovat jako infrastruktura demokracie, podobně jako soudy nebo policie. Tento argument má svou váhu. Jenže má jednu zásadní podmínku. Aby byl legitimní, musí být obsah skutečně veřejnou službou, nikoliv rozšířenou verzí komerční nabídky.

Pokud veřejnoprávní média vysílají obsah, který by bez problémů vznikl i bez nich, tento argument se rozpadá. Povinná platba pak přestává být obhajitelná jako příspěvek na veřejný zájem a začíná být vnímána jako nucené financování konkrétní instituce.

Současný zákon tuto hranici neřeší. Neobsahuje mechanismus, který by jasně oddělil, co je ještě veřejná služba a co už je nadbytečný obsah. Neobsahuje ani nástroje, které by reflektovaly digitální prostředí. Streaming, online platformy nebo podcasty se do systému dostávají dodatečně, bez jasného vymezení jejich role.

Výsledkem je model, který funguje setrvačností. Veřejnoprávní média se postupně rozšiřují, zatímco zákon zůstává stejný. Financování je stále povinné, ale jeho legitimita se oslabuje.


Nejde přitom o výzvu k rušení veřejnoprávních médií. Jak ukázaly i nedávné debaty, existuje široká shoda, že mají své místo. Jde o něco jiného. O nutnost přiznat, že zákon z roku 1991 byl vytvořen pro jinou dobu a že dnešní realita vyžaduje jeho zásadní revizi.

Nový rámec by měl jasně definovat, co je veřejná služba v podmínkách digitální společnosti. Měl by stanovit hranice, které zabrání nekontrolovanému rozšiřování aktivit. A především by měl znovu otevřít otázku financování. Ne jako technický detail, ale jako otázku legitimity.

Pokud má občan povinnost platit, musí mít jistotu, že platí za něco, co má skutečný veřejný význam. Bez této jistoty bude každá další debata o České televizi a Českém rozhlasu narážet na stejný problém. Nejde o to, kolik stojí. Jde o to, proč existují a komu skutečně slouží.

Po pětatřiceti letech od vzniku zákona tak stojíme na začátku nové fáze. Nejde už o oddělení médií od státu. Jde o jejich přizpůsobení světu, který se mezitím zásadně změnil. Pokud k této změně nedojde, nebude hlavním problémem výpadek příjmů ani politický tlak. Bude jím postupná ztráta důvěry, která je pro veřejnoprávní média mnohem nebezpečnější než jakýkoliv rozpočtový škrt.

(Kovář, prvnizpravy.cz, repro: prahatv)


Anketa

Měl by se prezident Petr Pavel zúčstnit letošního summitu NATO?