Nový díl pořadu Chuť moci přinesl rozhovor, který se od prvních minut nesl ve znamení konfrontace, ambicí a silných výroků. Thomas Kulidakis si do studia pozval poslance, advokáta a předsedu strany PRO Jindřicha Rajchla, jenž byl do Sněmovny zvolen na kandidátce SPD. Hned v úvodu padla otázka, která dala debatě jasný rámec. Jak politikovi chutná moc a proč vlastně do politiky vstoupil. Rajchl odmítl, že by ho přitahovala moc sama o sobě, peníze nebo veřejná pozornost. Tvrdil, že do aktivní politiky vstoupil proto, že chtěl něco změnit, a za zlom označil období covidu.
Právě covid podle něj odstartoval jeho veřejné angažmá. Připomněl své vystoupení na demonstraci 17. listopadu 2021, které se podle jeho slov virálně rozšířilo a otevřelo mu cestu do veřejného prostoru. O tehdejší době mluvil jako o období, kdy se mu příčilo omezování práv a kdy stát postupoval na základě dogmatu, nikoli reality. Nešlo přitom jen o bilancování minulosti. Rajchl dal jasně najevo, že covid pro něj není uzavřená kapitola, ale událost, k níž se česká politika podle něj bude muset ještě vrátit.
Když se Kulidakis zeptal, zda dnes jako poslanec cítí moc, přišla odpověď, která dobře vystihla Rajchlův styl. Na jednu stranu se snažil působit jako člověk, který si nedělá iluze, na druhou stranu velmi rychle přešel k výkladu o tom, kde se podle něj ve skutečnosti rozhoduje. „Když tam sedíte jako jeden z 200 lidí, tak skutečně chápete, že to úplně podstatné, to kam se ubírá Česká republika, se odehrává a rozhoduje někde jinde,“ řekl. Tím „jinde“ podle něj není jen česká vláda nebo stranické sekretariáty, ale především Brusel, evropské instituce a širší mocenské struktury, které ovlivňují domácí politiku více, než se veřejně připouští.
Česko jako kolonie Bruselu
Právě kritika Evropské unie tvořila jednu z nejvýraznějších linek celé debaty. Rajchl označil Českou republiku za „ekonomickou kolonii Bruselu“ a mluvil o tom, že velká část české legislativy vzniká jen jako převod evropských pravidel. V jeho výkladu už nejde o spolupráci suverénních států, ale o stav, kdy si bruselské centrum stále více uzurpuje moc. Evropská unie se podle něj odklonila od původní myšlenky spolupráce a proměnila se v centralizovaný útvar, který nerespektuje rozdílné zájmy členských zemí. Tvrdil, že Česká republika nemá stejné priority jako Německo nebo Francie a nikdy je mít nebude. „Já budu, co mně budou síly stačit, vždycky hájit ty naše národní zájmy, ne ty bruselské,“ prohlásil.
Kulidakis mu v této části rozhovoru oponoval a připomínal i argumenty opačné strany. Že členství v Evropské unii přináší malým státům ochranu, ekonomický prostor a sílu, kterou by samy neměly. Rajchl ale na tuto námitku reagoval po svém. Tvrdil, že sliby o rychlém dohánění Západu se nenaplnily a že Češi dnes žijí v systému, kde už mají srovnatelné nebo vyšší ceny než Němci, ale stále výrazně nižší mzdy. V jednu chvíli sáhl i po jednoduchém a srozumitelném příkladu. Proč má podle něj česká prodavačka v Lidlu brát násobně méně než německá, když prodává stejné zboží za stejné ceny. Podle Rajchla to není důkaz spravedlivého trhu, ale důkaz nerovného postavení země, která vyrábí hodnoty, z nichž ve větší míře těží někdo jiný.
Migrace jako hrozba budoucnosti
Debata se od evropské ekonomiky přirozeně přesunula k tématu migrace. Rajchl varoval, že Česká republika nesmí čekat, až se problém přelije i sem. Podle něj je třeba stavět „protipovodňové bariéry“ ještě předtím, než voda dorazí. Migrační pakt Evropské unie označil za příklad politiky, která nevychází z českého zájmu, ale ze snahy rozprostřít problém, který si podle něj vytvořily západoevropské země samy. Vrátil se k rozhodnutí Německa z migrační krize minulých let a dal jasně najevo, že Česko podle něj nenese odpovědnost za důsledky tehdejší německé politiky. Mluvil o vydírání, o nespravedlivém přerozdělování následků a o tom, že solidarita nemůže fungovat ve chvíli, kdy se menších států nikdo předem neptal.
Na migraci navázal dalším evropským tématem, tentokrát ekologickými opatřeními a emisními povolenkami. Rajchl ostře kritizoval systém ETS 1 a ETS 2 a spojoval jej s chybnými rozhodnutími evropských elit, zejména německé politiky odklonu od jádra. Jako symbol tohoto vývoje uvedl Ursulu von der Leyenovou, kterou vinil nejen z politické odpovědnosti za některé unijní kroky, ale i z netransparentnosti při covidových nákupech vakcín. V jeho podání se skládal obraz evropské politiky, která dělá chybná rozhodnutí, důsledky přenáší na občany a po čase pouze přiznává, že šlo o omyl, jenže za cenu miliard a později možná bilionů.
Covid, Babiš a boj zevnitř
Zvlášť silná část rozhovoru přišla ve chvíli, kdy se Koulidakis vrátil k Rajchlově politickému příběhu a položil otázku, kterou mu podle vlastních slov pokládá mnoho lidí. Jak může politik, který se vymezil proti covidové politice vlády Andreje Babiše, dnes podporovat vládu, v níž je nejsilnější silou právě ANO. Byla to jedna z nejpřímějších a nejnepříjemnějších pasáží celé debaty. Kulidakis se neptal jen na taktiku, ale i na motivaci a na to, zda to celé nevypadá jako výměna principů za vliv.
Rajchl se bránil tím, že ze svých postojů neustoupil ani o krok. Opakoval, že lockdowny byly chybou, roušky chybou, rozestupy nefungovaly a nucení do očkování bylo podle něj nepřijatelné. Snažil se ale vysvětlit, že politika se podle něj nedá měnit zvenčí jen protesty a demonstracemi. Tvrdil, že jediná skutečná možnost, jak dosáhnout nápravy, je působit zevnitř a přesvědčovat ty, kteří mají reálný vliv. V této souvislosti mluvil o Andreji Babišovi jako o člověku, který je podle něj v této oblasti schopen racionálního přehodnocení. „Jediná šance, jak to opravit, je zevnitř,“ řekl v jedné z klíčových vět celého rozhovoru.
Na podporu této obhajoby použil i americký příklad. Připomněl Donalda Trumpa, který byl podle něj v počátku covidu součástí systému, jenž přijal chybná opatření, ale později podle Rajchla dokázal připustit omyl a obklopil se lidmi, kteří covidovou politiku tvrdě kritizovali. Zmínil Jaye Bhattacharyu i Roberta F. Kennedyho Jr. a prezentoval je jako důkaz, že politika může projít sebereflexí. Stejný obrat by podle něj mělo zažít i hnutí ANO. Nešlo tedy jen o obhajobu současné spolupráce, ale také o pokus vytvořit rámec, v němž spojenectví s ANO nepůsobí jako popření minulosti, nýbrž jako cesta k budoucí nápravě.
Když se rozhovor znovu stočil ke covidu, Rajchl přitvrdil. Tvrdil, že tehdejší hysterie byla uměle vyvolaná, že farmaceutické firmy vydělaly obrovské peníze a že veřejnost byla klamána. Mluvil o žalobách proti společnosti Pfizer ve Spojených státech, o údajném zamlčování vedlejších účinků i o tom, že Česká republika by podle něj měla postupovat stejně a firmu žalovat. Nezůstalo jen u odborných nebo právních argumentů. Rajchl do této části vnesl i silnou emotivní linku, když hovořil o lidech, kteří podle něj byli k očkování dotlačeni a dnes nesou zdravotní následky. Podle něj je stát těmto lidem dlužen nejen vysvětlení, ale i omluvu.
Výraznou pasáž věnoval také Ursule von der Leyenové a nákupům vakcín. Připomněl její komunikaci se šéfem Pfizeru Albertem Bourlou, mluvil o obřích objednávkách vakcín pro Evropskou unii a opakovaně naznačoval, že celý proces byl netransparentní a zatížený závažnými pochybnostmi. Kulidakis v této části debaty často vstupoval do řeči, doplňoval ironické poznámky a snažil se Rajchlova tvrzení rámovat i z jiného úhlu. Právě díky tomu rozhovor nepůsobil jako monolog, ale jako skutečný střet dvou odlišných pohledů na politiku, stát i odpovědnost.
Vedle velkých témat se ale v debatě objevila i osobní rovina. Kulidakis Rajchla několikrát ocenil jako výrazného rétora a naznačil, že právě schopnost mluvit v dlouhém tahu, bez zaváhání a s výraznou energií, je jednou z jeho hlavních politických zbraní. Rajchl naopak několikrát dával najevo, že si je vědom pomíjivosti veřejného zájmu a že nechce propadnout iluzi vlastní výjimečnosti. Připomínal své dřívější působení mimo vysokou politiku, zkušenost z fotbalového prostředí i mediální práci u amerického fotbalu. Tím vším si vytvářel obraz člověka, který ví, jak rychle může sláva odejít a jak málo znamená funkce sama o sobě, pokud za ní nezůstane výsledek.
Nad celým rozhovorem se ovšem vznášela ještě jedna věc, která zazněla hned v jeho úvodu a která se k němu v různých obměnách vracela. Rajchlova ambice. Nevyhýbal se jí, naopak ji pojmenoval otevřeně. „Samozřejmě mojí finální ambicí je být premiérem této země,“ řekl bez kličkování. Dodal, že netvrdí, že se to povede, ale považuje za fér to přiznat. V jeho výkladu má česká politika čekat na okamžik, kdy Andrej Babiš jednou odejde, a tím se podle něj otevře nové pole a vznikne nová situace. Právě v takové chvíli by chtěl být připraven sehrát hlavní roli.
Chuť moci tak nabídla víc než jen další politický rozhovor. Byla to debata, v níž se střetla Rajchlova ambice stát se výraznou silou české politiky s Kulidakisovou snahou každé jeho velké tvrzení podrobit tlaku a zpochybnění. Mluvilo se o Bruselu, o suverenitě, o mzdách a cenách, o migraci, emisních povolenkách, covidu, Pfizeru i Andreji Babišovi. Ať už s Rajchlem člověk souhlasí, nebo ne, z jeho vystoupení bylo zřejmé jedno. Nechce být politikem vedlejší role. Chce být uprostřed dění a sám o sobě dává najevo, že míří nejvýš.
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: datarun)
