Český sport bude mít v roce 2026 podle schváleného rozpočtu a dalších zdrojů k dispozici přibližně 9,7 miliardy korun. Z toho 8,2 miliardy představují prostředky státního rozpočtu a více než 1,4 miliardy pochází z nevyčerpaných peněz z minulých let. Na první pohled jde o dobrou zprávu. Přesto právě tato částka otevírá otázku, která je možná důležitější než samotný objem financí. A tou je otázka priorit.

Stát totiž dlouhodobě stojí před zásadním rozhodnutím, co vlastně od sportovní politiky očekává. Zda chce především velké akce, televizní přenosy a mezinárodní prestiž, nebo zda chce zdravější společnost, více sportující mládež a fyzicky odolnější populaci. Zákon o podpoře sportu přitom odpověď naznačuje poměrně jasně. Smyslem podpory sportu má být zlepšování kvality života a zdraví občanů a hlavní prioritou mají být děti, mládež a jejich trenéři. Významné sportovní akce jsou v zákoně jen jedním z nástrojů, nikoli samotným cílem.


Tento systém má samozřejmě svou logiku. Velké sportovní podniky přinášejí mediální pozornost, turisty, sponzory i určitou mezinárodní prestiž. Jenže otázkou zůstává, zda právě to má být těžiště státní sportovní politiky v době, kdy Česko čelí zcela jiným problémům než před dvaceti lety.

Evropa dnes otevřeně mluví o nové éře bezpečnostních hrozeb, geopolitických konfliktů a nutnosti posilovat odolnost společnosti. Evropské strategické dokumenty zdůrazňují přístup, který zapojuje celou společnost do kultury připravenosti. Sport v tomto kontextu není jen zábava nebo show. Je jedním z nástrojů, jak zvyšovat fyzickou zdatnost, disciplínu, schopnost spolupráce i komunitní soudržnost.

Současně roste zdravotní problém, který je možná ještě závažnější. Evropské zdravotnické instituce dlouhodobě upozorňují na vysoký výskyt nadváhy a obezity u dětí a dospívajících. Nedostatek pohybu se stává jedním z hlavních faktorů budoucích zdravotních nákladů. Jinými slovy, pokud dnes stát neinvestuje do každodenního pohybu dětí, bude za deset nebo dvacet let platit mnohonásobně více ve zdravotnictví.

Právě zde se láme smysl sportovní politiky. Pokud stát investuje desítky milionů do jednorázových sportovních akcí, jejich přínos pro společnost je většinou nepřímý. Mohou inspirovat mladé sportovce, zvýšit popularitu sportu nebo přivést mediální pozornost. Samy o sobě však nevytvářejí nová hřiště, nové trenéry ani nové sportující děti.

Naopak investice do základny sportu mají mnohem širší dopad. Každá nová tělocvična u školy, každý kvalifikovaný trenér mládeže, každé dostupné sportoviště v obci znamená stovky dětí, které se pravidelně hýbou. A právě v tom spočívá skutečná síla sportovní politiky státu.


Velké sportovní akce v tomto systému mají své místo, ale neměly by se stát jeho středem. Stát by měl podporovat jen ty podniky, které mají skutečný domácí přínos. Takové akce by měly být spojeny s programy pro mládež, spoluprací se školami, vzděláváním trenérů a dlouhodobým rozvojem sportu v daném odvětví.

Jinými slovy, veřejné peníze by neměly platit pouze několik dní televizního lesku. Měly by vytvářet trvalý efekt pro český sport.

Pokud má mít rekordních téměř deset miliard korun skutečný smysl, musí se sportovní politika státu posunout od prestiže k odolnosti. Od jednorázových vrcholů k široké základně. Od obrazu sportu na televizní obrazovce k reálnému pohybu celé společnosti.

Protože skutečná hodnota sportovní politiky se neměří počtem velkých akcí ani televizních přenosů. Měří se tím, kolik dětí každý den běhá po hřištích, kolik mladých lidí pravidelně sportuje a jak zdravá a odolná je společnost jako celek. A právě o tom rozhodne způsob, jakým budou rekordní miliardy ve sportu rozděleny.