Evropa si za poslední dva roky zvykla na zvláštní atmosféru. Politici stále častěji mluví o válce, generálové kreslí mapy možného střetu s Ruskem a média pravidelně přinášejí scénáře útoku Moskvy na některý stát NATO kolem roku 2028 nebo 2029. V Německu se dokonce začalo běžně používat slovo „kriegstüchtig“, tedy připravený na válku. Jenže právě v této chvíli zazněl z Německa hlas, který do rozjetého vlaku evropské bezpečnostní hysterie hodil velmi nepříjemnou otázku. Co když Západ sílu Ruska výrazně přeceňuje?
Historik a znalec Ruska Mattias Uhl v rozhovoru pro německý deník Handelsblatt odmítl dramatické scénáře o bezprostředním ruském útoku na NATO jako přehnané. Podle něj se v Evropě vytváří obraz téměř neporazitelné ruské armády, který má k realitě velmi daleko. Uhl dokonce tvrdí, že část západních expertů podlehla ruské propagandě o „druhé nejsilnější armádě světa“. To je mimochodem fascinující paradox současné doby. Zatímco jedni tvrdí, že ruská propaganda selhává, jiní upozorňují, že právě ona úspěšně přesvědčila Evropu o téměř neomezené síle Kremlu.
Uhlova slova přicházejí ve chvíli, kdy evropské vlády masivně navyšují vojenské rozpočty a kdy se veřejnost připravuje na dlouhé období konfrontace s Moskvou. Jen Německo plánuje v dalších letech obrovské investice do armády a podobný trend je patrný i v dalších státech Evropské unie. Atmosféra připomíná návrat studené války, jenže tentokrát bez ideologického střetu komunismu a kapitalismu. Místo toho vzniká směs bezpečnostního strachu, ekonomických zájmů a politického marketingu.
Mattias Uhl přitom nepatří mezi obhájce Kremlu. Dvacet let žil v Rusku, působil v Německém historickém institutu v Moskvě a dlouhodobě se zabývá sovětskou a ruskou vojenskou historií. O to zajímavější je, že právě on upozorňuje na systematické přeceňování ruských schopností. Ve své nové knize „Wie stark ist Russland wirklich?“ popisuje rozdíl mezi ruskou vojenskou prezentací a skutečným stavem armády. Podle něj Moskva mistrně pracuje s psychologickým efektem vojenských přehlídek, raketových testů a propagandistických videí, zatímco reálné schopnosti ruského průmyslu i armády jsou výrazně omezenější.
To je mimochodem jeden z největších paradoxů války na Ukrajině. Na jedné straně Evropa tvrdí, že Rusko vojensky selhává a není schopno rychle porazit ani samotnou Ukrajinu. Na druhé straně současně vzniká obraz téměř nezastavitelné vojenské mašiny, která má během několika let ohrozit celé NATO. Tyto dvě představy spolu přitom logicky příliš nesouzní.
Zajímavé je také Uhlem připomínané srovnání se studenou válkou. Historik upozorňuje, že NATO tehdy neuspělo díky nekonečnému hromadění tanků a vojáků, ale díky technologické převaze, ekonomické síle a schopnosti udržet normální fungování společnosti. Jinými slovy, Západ nevyhrál tím, že by proměnil Evropu v obrovský vojenský tábor. Vyhrál proto, že sovětský systém ekonomicky a technologicky nestačil. Právě zde Uhl varuje před novou zbrojní spirálou, která může Evropu ekonomicky vyčerpávat, aniž by přinesla skutečně větší bezpečnost.
Jeho pohled ovšem ostře kontrastuje s částí současných bezpečnostních expertů. Německý generál Carsten Breuer například opakovaně tvrdí, že Rusko může být schopné útoku na NATO už kolem roku 2029. Podobné scénáře se objevují i v analýzách některých think tanků a médií. Některé studie dokonce počítají s tím, že Moskva po skončení války na Ukrajině přesune část vojenských kapacit směrem k Pobaltí nebo jiným oblastem východního křídla Aliance.
Jenže právě zde začíná problém dnešní evropské debaty. Veřejnost je zahlcena katastrofickými scénáři, které se často opírají spíše o hypotetické možnosti než o reálné schopnosti. Bezpečnostní argumenty se navíc velmi snadno propojují s ekonomickými zájmy zbrojního průmyslu a s politickou potřebou mobilizovat společnost. Strach je totiž mimořádně účinný nástroj. Pokud občané uvěří, že válka může přijít během několika let, přijmou téměř jakékoli výdaje i omezení.
To ovšem neznamená, že Rusko nepředstavuje hrozbu. I Uhl připouští agresivní charakter současného Kremlu a upozorňuje na hybridní operace, kybernetické útoky či destabilizační aktivity. Rozdíl je ale v tom, že odmítá automatickou představu masivního tankového útoku na Evropu ve stylu starých scénářů studené války. Moderní konflikt totiž může mít úplně jinou podobu.
Celá debata tak stále více připomíná střet dvou extrémů. Na jedné straně stojí alarmisté, kteří malují téměř nevyhnutelnou válku s Ruskem. Na druhé straně lidé, kteří jakékoli bezpečnostní obavy odmítají. Jenže právě mezi těmito dvěma póly se pravděpodobně nachází realita. A právě tam se snaží Mattias Uhl svou kritikou mířit.
Možná nejzajímavější na celé věci není samotné Rusko, ale proměna Evropy. Kontinent, který ještě před několika lety mluvil hlavně o Green Dealu, klimatických cílech a sociálních programech, dnes stále častěji diskutuje o raketách dlouhého doletu, vojenské výrobě a povinné službě. A právě zde zní Uhlovo varování nejhlasitěji. Strach z Ruska by podle něj neměl Evropu dovést do stavu, kdy sama začne připomínat permanentně mobilizovanou pevnost.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: https://www.handelsblatt.com/politik/international/geheimpapiere-aus-russlands-staatsarchiv-sowjets-planten-atombomben-zuendung-auf-dem-mond/20435200.html
