Hvížďala nejprve doplnil, že Tomio znamená „bohatý“, a pak se do něj pustil způsobem, připomínajícím Rudé Právo za normalizace. Místo, aby ctil význam jména, hned ho zkusil pokálet. Okamura se „při troše fantazie“ prý „chová jako nevychovaný vesničan, jenž se vyšplhal na politický kopec a snaží se tam úporně kvůli bohatnutí udržet“.
Dost silná porce nesnášenlivosti, arogance a urážení hned na začátek! A to nemluvíme o úmyslné negramotnosti, překroucení významu slov, rezignaci na prostou mezilidskou slušnost, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.
Hvížďalovi se nelíbí Okamurova kritika finanční podpory nesmyslného válčení na Ukrajině, kterou navíc rozkrádají ti ukrutně bohatí, zejména když to jde na úkor našich důchodců, zdravotně postižených a rodin s dětmi. V tom již musí být kus fanatismu, něco takového Okamurovi vyčítat.
Hvížďalovi se též nelíbí, že Okamura chce, aby jeho hnutí získalo co nejvíc hlasů. U ostatních politických subjektů je to zřejmě v pořádku, když se kriticky rozepisuje jenom o Okamurovi. Hlavně, že Hvížďalové a jemu podobní jindy kritizují prosazování dvojího metru!
Prý Okamurovo „protestní hnutí“ SPD nemá co nabídnout a na nic nemá odborníky a do vlády za sebe posílá jiné lidi. Tady už logika podléhá brutální ideologické zaslepenosti. Hvížďalovi se zřejmě zastesklo po členech vlády typu Zbyňka Stanjury nebo Víta Rakušana, nemluvě již o Petru Fialovi, kteří o svých rezortech či vládnutí prakticky nevěděli nic, ale národní zájmy nahradili čirým ideologickým zápalem.
Hvížďala se snaží Okamuru kritizovat citací „filosofů“, že pokud se pro větší část společnosti stane pokleslý jazyk normou, podléhá jen zlobným emocím a autority považuje za přežitky z doby kamenné, snižuje se šance na domluvu. Škoda, že Hvížďala zde nepobýval se svým kritickým duchem v dobách, kdy na obyvatele z Úřadu vlády sprostě pořvával z Hradu půjčený nébich Otakar Foltýn!
Velkou část svého článku pak překvapivě Hvížďala věnoval citacím osobností, které se kriticky vyjadřovaly ke sjednocené Evropě.
Například sociolog Ernest Gellner konstatoval v „dunajské říši“ převahu „nacionalistických intelektuálů“ nad vlivem liberálů britského střihu, kteří obhajovali myšlenkově tolerantní „sešívané“ říše (těm, jak vidno z posledního vývoje, se ty říše dost rozpáraly).
Dánský bohemista Peter Bugge mínil, že projekty evropského sjednocení nebyly v meziválečné době ve středu pozornosti tehdejší české veřejnosti.
Hvížďala cituje T. G. Masaryka, který v roce 1925 napsal: „Nač by jednotlivé státy potřebovaly spojení? A politické potřeby spojení není, vždyť by neposkytovalo výhod, leda kdyby bylo třeba obrany navenek.“
Podobně psal i Karel Čapek: „My sjednocenou Evropu nepotřebujeme, protože Panevropu máme doma, jen v menším rozměru.“
Hvížďala píše, že stejně přemýšlel i Václav Černý, který navíc odmítal vylučování Ruska z Evropy, a podobně uvažovali též F. X. Šalda a Ferdinand Peroutka.
Už jsem si myslel, že se na závěr Hvížďalova článku budu muset autorovi omluvit, což bych docela rád učinil – ale jeho poslední odstavec mě skutečně zarazil do země. Čtěte prosím se mnou:
„Inklinace dnešní části naší společnosti ke kritice Západu a odmítání EU a NATO – Okamura by z těchto společenství nejraději vystoupil – má u nás starší, hlubší a tudíž nebezpečnější kořeny. Zvlášť v době, kdy ve světě začíná vládnout síla, tedy moc bez legitimity a už i legality, a kdy u nás vládne žvást, který vede k afektivní labilitě: k touze po novém, pomíjivém.“Žvást tu nevládne. Autora můžeme ubezpečit, že ty jeho plky jsou naštěstí poměrně ojedinělé. Budeme se snažit, aby takové žvásty zůstaly v budoucnu jen ostrakizovaným extrémem, jemuž se ve slušné společnosti opravdu nebude dařit.
Obzvláště, považuje-li autority „za přežitky z doby kamenné“ (jak sám kriticky napsal výše) a má-li T. G. Masaryka, Karla Čapka, Václava Černého, F. X. Šaldu a Ferdinanda Peroutku za NEBEZPEČNÉ KOŘENY.
K tomu snad už opravdu není co dodat, krom toho, že Okamura se dostal do excellentní společnosti. Alarmující však je, že všeobecná zrada odkazu T. G. Masaryka už přestává být čímsi skrytým.
(Hvížďalův článek byl uveřejněn v únorovém čísle měsíčníku Roš chodeš)(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
