Stát má speciální pracovní skupinu, která se má zabývat tím, jak dostat více pohybu do běžného života obyvatel České republiky. Jinými slovy má pomáhat tomu, aby se více hýbaly děti, dospělí i senioři, aby prevence nebyla jen prázdné slovo a aby se pohyb stal skutečnou součástí zdravotní politiky státu. To samo o sobě zní rozumně a potřebně. Česká republika totiž dlouhodobě čelí tomu, že velká část lidí má nedostatek pohybu, což se následně promítá do horšího zdraví, vyšších nákladů na léčbu i do zhoršující se kondice společnosti jako celku. Právě proto by podobná skupina měla být viditelná, aktivní a měla by umět jasně ukázat, co konkrétně za dobu své existence udělala. Když se ale člověk podívá na veřejně dostupné informace o této pracovní skupině při Státním zdravotním ústavu, zjistí, že velká slova a široce popsané poslání zatím doprovází poměrně slabě viditelné výsledky.


Právě proto je tak důležité podívat se ne na slovník ambicí, ale na veřejně doložené výsledky. A zde začíná problém, který nelze přehlédnout. Na veřejné stránce této pracovní skupiny není vidět robustní proud analytických materiálů, konkrétních doporučení, pravidelného reportingu ani jasně komunikovaných dopadů do praxe. Naopak je vidět spíše velmi skromná veřejná stopa. V sekci aktualit jsou veřejně dohledatelné jen jednotlivé položky, které nepůsobí jako výstup těžišťové meziresortní koordinace, ale spíše jako doprovodná publicita kolem tematických akcí. Na skupinu, která má mít význam pro prevenci, zdravotní politiku, školství, samosprávy i podporu aktivního života napříč populací, je to nápadně málo. To není detail. U veřejného orgánu, který se opírá o autoritu státu a odborného zázemí, je způsob komunikace sám o sobě známkou vitality nebo naopak pasivity.

Podobně rozpačitě působí i sekce dokumentů. Návštěvník zde nachází především přehled již existujících strategických a koncepčních materiálů jiných institucí nebo mezinárodních organizací. Jsou to dokumenty důležité, ale většinou nejde o vlastní silné výstupy této skupiny. Veřejně dostupný obraz tak nepůsobí dojmem orgánu, který sám přichází s výraznými novými návrhy, nýbrž spíše dojmem platformy, která shromažďuje, přebírá a zprostředkovává již známé materiály. To by mohlo být přijatelné v prvních měsících existence. Jenže skupina neexistuje od včerejška. Pokud má být meziresortním koordinačním centrem a její agenda je navíc tak široká, bylo by přirozené očekávat více vlastních analytických dokumentů, veřejně formulovaných priorit, harmonogramů a konkrétních doporučení, která by se dala spojit s její činností.

Přitom formálně tato pracovní skupina rozhodně nepůsobí slabě. Má širokou síť členů a spolupracujících subjektů a pohybují se kolem ní instituce, které mají reálný vliv na zdravotní, školní i sportovní politiku. Už to samo o sobě zvyšuje očekávání. Čím širší je personální a institucionální základna, tím silnější by měla být také schopnost vytvářet tlak na skutečné změny. Jenže z veřejně přístupného obsahu není zřejmé, jaké konkrétní systémové změny byly touto skupinou vyvolány, jaké návrhy byly převzaty do vládní nebo rezortní praxe a jaké měřitelné efekty lze přímo spojit s jejím působením. Zda se skupina schází, je pouze základní administrativní minimum. Podstatné je, zda po ní zůstává rozpoznatelná veřejná stopa. A právě ta je zatím podivuhodně slabá.

Někdo může namítnout, že podobné pracovní skupiny dělají důležitou práci v zákulisí a že webová prezentace nemusí zachycovat vše. To je jistě možné. Jenže v oblasti veřejného zdraví a prevence platí přesný opak úřední skromnosti. Jestliže stát chce přesvědčit veřejnost, že pohyb není okrajové hobby, ale zásadní součást zdravotní politiky, musí to umět doložit nejen interními jednáními, ale i otevřeným a průběžným vykazováním výsledků. Pokud veřejně vidíme hlavně rámec, strukturu, seznamy a odkazy, ale mnohem méně tvrdých a srozumitelných výstupů, vypovídá to cosi nepříjemného o celkovém stylu řízení. Tedy o stylu, který umí založit skupinu, sepsat účel a propojit mnoho institucí, ale mnohem hůř umí občanovi ukázat, co přesně se díky tomu v zemi změnilo.


To celé je o to nápadnější, že téma pohybové aktivity v České republice není nové ani okrajové. Státní zdravotní ústav i další části systému veřejného zdraví se mu věnují dlouhodobě a v minulých letech už realizovaly řadu aktivit spojených s podporou zdravého životního stylu a pohybových návyků. O to přísněji se proto nabízí otázka, co nového tato pracovní skupina vlastně přinesla. Pokud už stát v této oblasti nějaké programy a nástroje měl, pak by nově vzniklá meziresortní skupina měla být viditelným posunem, nikoli jen dalším patrem nad existující agendou. Z veřejně dostupného obrazu však tento posun zatím patrný není.

Největší slabinou celé konstrukce je tedy rozpor mezi monumentalitou slov a skromností doložených výsledků. Český stát znovu ukazuje, že umí velmi dobře formulovat, proč je něco důležité, ale mnohem hůře už ukazuje, jak to skutečně prosazuje. U pohybové aktivity je to přitom mimořádně nešťastné, protože právě zde by měla být vidět jasná spojka mezi prevencí, školstvím, sportem, obcemi, dopravou a zdravotnictvím. Má li tato pracovní skupina opravdu představovat motor změny, pak by její práce musela být veřejně čitelná, pravidelně vyhodnocovaná a spojená s konkrétními systémovými kroky. Zatím spíše působí dojmem, že stát vytvořil další koordinační kulisu, která umí dobře popsat vlastní smysl, ale už méně přesvědčivě prokázat vlastní výkon.