SPD dlouhá léta fungovala jako nejčistší výraz protestní politiky v českém parlamentu. Její úspěch stál na jednoduché rovnici. Čím větší nespokojenost s vládami a systémem, tím silnější SPD. Strana nabízela jasného viníka, ostrý jazyk a zdánlivě snadná řešení. Nemusela vysvětlovat, jak by její politika fungovala v praxi, protože nebyla u moci. Protest byl jejím hlavním programem. To se nyní zásadně mění.
Vstup SPD do vlády znamená historický zlom. Protestní hnutí se poprvé ocitlo na straně exekutivy a převzalo odpovědnost za rozhodování, rozpočet i konkrétní dopady politiky. Tímto okamžikem skončila role outsidera, který může kritizovat všechny a všechno. SPD se stala součástí systému, proti němuž léta brojila. Právě tento rozpor je dnes jejím největším problémem.
SPD nikdy nebyla programovou stranou v klasickém smyslu. Její politika byla založena na několika pevných bodech. Odpor k migraci, kritika Evropské unie, důraz na národní suverenitu, odmítání elit a apel na pocit ohrožení. Tyto body fungovaly v opozici velmi dobře. Ve vládě však přestávají stačit. Vládnutí vyžaduje prioritizaci, kompromisy a odpovědi na otázky, které nelze odbýt heslem.
Zásadní proměnou prochází i vztah SPD k vlastnímu elektorátu. Voliči SPD byli dlouhodobě mobilizováni pocitem vzdoru. Volili stranu, která slibovala, že systém naruší, zastaví a odmítne. V okamžiku, kdy SPD systém spoluvytváří, musí tento vztah redefinovat. Protest se mění v odpovědnost a odpor v povinnost vysvětlovat. To je přechod, který mnoho protestních hnutí v Evropě nezvládlo.
Ve vládní roli se navíc ukazuje, že SPD nemůže naplnit část svých slibů bez zásadních střetů s realitou. Odchod z EU, radikální omezení mezinárodních závazků nebo jednoduchá řešení ekonomických problémů narážejí na právní, ekonomické i geopolitické limity. SPD tak stojí před dilematem. Buď bude muset své postoje zmírnit, nebo riskovat konflikt, který ohrozí stabilitu vlády. Obě varianty znamenají ztrátu části původní identity.
Program SPD v nové etapě se proto nutně posouvá. Místo radikálních gest přichází důraz na pořádek, bezpečnost, sociální jistoty a ochranu národních zájmů v rámci daných mantinelů. SPD se snaží oslovit voliče tím, že bude prezentovat svou účast ve vládě jako záruku, že se určité kroky nestanou. Migrace nebude podporována, bezpečnostní politika zůstane tvrdá a sociální dopady vládních opatření budou korigovány. Jde však o defenzivní strategii. Strana se nesnaží prosazovat vlastní vizi, ale bránit změnám, které považuje za nebezpečné.
Tento posun od ofenzivního protestu k defenzivnímu vládnutí je klíčový. SPD přestává být hnutím naděje na změnu a stává se pojistkou proti obavám. To může krátkodobě fungovat. Dlouhodobě však hrozí, že ztratí energii, která ji vynesla do vysoké politiky. Protestní voliči totiž nejsou loajální. Jakmile cítí, že jejich strana začíná připomínat ty, proti nimž bojovala, hledají nový ventil nespokojenosti.
Zvláštní pozornost si zaslouží vnitřní struktura SPD. Strana je silně centralizovaná, s minimálním vnitřním pluralismem a rozhodováním soustředěným do úzkého vedení. V opozici to bylo výhodou. Ve vládě se však tento model může ukázat jako rizikový. Chybí širší odborné zázemí, zkušenost s řízením složitých agend i schopnost absorbovat vnitřní kritiku bez narušení disciplíny.
SPD se tak ocitá v situaci, kdy musí poprvé skutečně definovat, čím je. Zda chce být nacionalistickou vládní stranou, která přijme odpovědnost a zmírní rétoriku, nebo zda zůstane protestním hlasem uvnitř vlády, který však nese plnou spoluzodpovědnost za její kroky. Obojí zároveň dlouhodobě udržet nelze.
Pointa je neúprosná. SPD vstupem do vlády dospěla. Tím ale přišla o výmluvy. Už nemůže vše svádět na jiné, na Brusel, na elity nebo na systém. Teď je součástí moci. A právě zde se ukáže, zda šlo o skutečnou politickou sílu, nebo jen o hlasitou formu nespokojenosti. Protest se dá křičet. Vládnout se musí umět. A to je zkouška, která SPD teprve čeká.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: cnn prima)
