Podle historiků zde během pouhých dvou dnů německé jednotky SS za vydatné pomoci ukrajinských kolaborantů povraždili více než třicet čtyři tisíc obyvatel Kyjeva židovského původu. A ačkoliv je tento masakr jen jednou z mnoha masových vražd, spáchaných německými nacisty během druhé světové války na území nejen bývalého SSSR, ale po celé okupované Evropě, je jedním z vůbec největších, spáchaných na jediném místě.
Lidé, kteří 28. září 1941 obdrželi od německé okupační správy Kyjeva nařízení, že se mají příštího rána do osmi hodin dostavit na určené shromaždiště, do posledních minut netušili, jaké úmysly s nimi němečtí okupanti mají. Měli si s sebou vzít dokumenty, peníze, cennosti, náhradní spodní prádlo a teplé oblečení. Nic nenasvědčovalo tomu, že se začaly odpočítávat poslední hodiny jejich životů. Mluvilo se o pracovní mobilizaci, o přesídlení, někteří dokonce věřili, že se německé velení dohodlo se sovětskou komisí a dojde k jejich výměně za německé válečné zajatce.
Nic takového na ně ale v osudné ráno 29. září 1941 nečekalo. Místo toho je ozbrojená jednotka Einsatzgruppen SS za krutého bití, na němž se podle pozdějších svědectví významně podíleli ukrajinští kolaboranti, hnala ke tři kilometry vzdálenému hřbitovu, vedle něhož se nacházela rokle, známá jako Babij Jar. Tady je donutili, aby se svlékli. Dívky, ženy, děti i staré lidi. Oblečení, zavazadla a cennosti jim zabavili, nahým lidem strhávali i prsteny z prstů.
Podle dochovaných svědectví několika málo přeživších je pak ve skupinách po třiceti až čtyřiceti hnali na okraj rokle, kde je vraždili střelbou z automatických zbraní. Mrtvá těla padala z útesu do hlubiny, kojence a malé děti vrazi údajně házeli do rokle živé. Když vrstva mrtvých dosahovala téměř k okraji rokle, nutili esesáci násilím lidi sbíhat dolů, sráželi je na mrtvá a umírající těla a vraždili střelbou do týla z pušek a pistolí. Někteří lidé, když se blížili k místu popravy a viděli, co je čeká, přišli hrůzou o rozum.
Vražedné šílenství trvalo dva dny. Němci po jeho skončení nechali rokli, téměř plnou nahých lidských těl, zahrnout hlínou z okolních polí. Mrtvých bylo tolik, že podle svědectví pamětníků plyny, vznikající v důsledku jejich rozkladu, nadzvedly povrch půdy nad jejich hromadným hrobem o několik metrů.
Masové popravy v Babim Jaru ale tímto zločinem neskončily. Během války zde němečtí nacisté spolu s ukrajinskými přisluhovači postupně zavraždili více než dvě stě tisíc lidí. Civilistů, především Židů a Romů, ale i sovětských válečných zajatců. Se změnou situace na východní frontě a postupem sovětské armády na západ chtěli Němci stopy masových poprav v Babim Jaru zahladit. Proto sem v roce 1943 navezli několik stovek vězňů z koncentračního tábora Syrec, aby masové hroby vykopali a ostatky obětí spálili. Osmnácti vězňům se ale podařilo uprchnout a v listopadu 1943 předali informace o této akci tehdejším sovětským úřadům.
My, Češi, máme v historické paměti zapsány podobné strašlivé zločiny, spáchané během druhé světové války německými nacisty na území tzv. „Protektorat Böhmen und Mähren“. Vyvražděné a vypálené Lidice se staly symbolem válečných hrůz a odporu proti nacismu a fašismu nejen v poválečné ČSR, ale vlastně po celém světě. Přitom jejich obyvatelé tvořili jen malou část z více než stovky tisíc Čechů a dvou stovek tisíc našich spoluobčanů židovského původu, zavražděných v nacistických koncentračních táborech a na popravištích po celém území tehdejší Třetí říše.
Nezapomínejme na to. Zejména dnes, kdy trouby války opět hlasitě dují a různí troubové se nám snaží namluvit, že válka je věc potřebná, nevyhnutelná a dokonce přínosná, zejména bude-li jaderná. A kdo tomu nevěří, je svině.
(rp,prvnizpravy.cz, fb, foto:arch.)
