Vánoce se často označují za svátky klidu a smíření, jenže pro řadu lidí jsou zároveň okamžikem, kdy se pod nánosem shonu vynoří únava, smutek a tichý pocit, že něco v životě nesedí. Přesně tímto paradoxem moderátorka Jana Bobošíková na kanále Aby bylo jasno otevírá rozhovor s lékařem, internistou a psychosomatikem Janem Hnízdilem. Ten patří k autorům, kteří dlouhodobě tvrdí, že mnoho potíží nevzniká v těle, ale v podmínkách, v nichž lidé žijí. Vánoční čas podle něj jen zvyšuje citlivost na to, co během roku přehluší povinnosti, zrychlené tempo a tlak na výkon.

Hnízdil hned v úvodu překvapí tím, že Vánoce sám neprožívá jako výjimečný vrchol roku. Tvrdí, že s rodinou se snaží „dělat Vánoce každý den“, tedy zastavit se, najít klid, mluvit spolu, být spolu. Právě proto prý nepatří k těm, na které svátky dopadají jako emocionální detonace. Tím však zároveň pojmenuje první vrstvu problému: když se lidé celý rok upínají na několik volných dní, očekávání se snadno promění v tlak a zklamání.

Moderátorka pak rozhovor stočí k Hnízdilovu dlouhodobému mottu i k jeho knize Jak být zdravý v nemocné společnosti. V téhle pasáži začíná být zřejmé, že nepůjde jen o psychiku jednotlivce, ale o širší diagnózu doby. Hnízdil tvrdí, že „99 % nemocí je ze stresu a to 1 %, které ze stresu není, tak ty lidi stresuje“. Podle něj většina onemocnění spadá do kategorie civilizačních nemocí, tedy potíží vyrůstajících z životního stylu, společenského nastavení a dlouhodobého přetížení. Medicína podle něj často jen zařadí diagnózu, potlačí příznaky a tím problém uzavře, aniž by se někdo vážně ptal, odkud tlak přichází.

Nemocná civilizace a iluze nekonečného růstu

Když moderátorka žádá o konkrétní zdroje „nemoci společnosti“, Hnízdil ukazuje na systém, který stojí na představě nekonečného ekonomického růstu. V omezeném prostoru planety je podle něj taková logika neudržitelná a plodí krize všeho druhu. Zdravotní, ekonomické, ekologické i právní. V jeho pojetí jsou tělesné a duševní potíže jen varovnými signály, že člověk v těchto podmínkách dlouhodobě žít nedokáže.

Zásadní důraz klade na osobní odpovědnost. Nečekat na spasitele v podobě lékaře, terapeuta, politika ani „osvícené autority“. Společnost se podle něj může uzdravit jen „zezdola“, změnou myšlení a chování jednotlivců. Je to tvrdý požadavek, protože neříká, kdo to za nás zařídí, ale pokládá odpovědnost každému do ruky.

Rozhovor se pak rychle dostává k otázce elit a moci. Bobošíková se ptá, jakou roli hrají politické, vědecké, mediální nebo kulturní elity a zda jsou samy zdravé, nebo nemocné. Hnízdil odpovídá bez obalu. Tvrdí, že v čele patologického systému stojí lidé, které označuje za psychopaty. Ne jako nemocné, ale jako charakterně postižené, schopné působit uhlazeně, pracovně i charismaticky, zároveň však bezohledně. V jeho líčení je to skupina, která má sklon lidi ovládat, manipulovat a posouvat hranice toho, co si společnost nechá líbit.

Covid jako zlom a test poslušnosti

Nejostřejší část rozhovoru přichází ve chvíli, kdy Hnízdil přejde ke covidové době. Tvrdí, že šlo o „test“, během něhož si mocní ověřovali, kam až mohou zajít. Vzpomíná na povinné respirátory, plošné testování a očkování jako na pokyny, které považoval za nepřijatelné. „Já jsem to na sebe nevzal ani minutu,“ říká o respirátoru a přidává, že odpor je podle něj jediný účinný postoj, protože psychopat ustoupí až ve chvíli, kdy narazí.

Moderátorka do debaty vnáší vlastní zkušenost s rozdílnými pravidly v Česku a Německu, kde byly rozestupy jiné. Tím nepřímo ukazuje, jak odlišně se s jedním problémem nakládalo napříč státy. Hnízdil tuhle linku rozvíjí tvrzením, že „to nebyla epidemie viru, ale epidemie strachu“. V jeho výkladu se z medicínského tématu stává sociální a politický nástroj. Mluví o rozkladu vztahů, o tabuizaci tématu i o tom, jak se přátelské skupiny a rodiny dokázaly rozhádat natolik, že o covidu už nebylo možné mluvit.

Zároveň přiznává, že strach není něco, co by se dalo jednoduše vypnout. Sám hovoří o reálném strachu z války a o tom, že moc podle něj potřebuje vnější konflikt. Jakmile přestane fungovat jeden zdroj strachu, hledá se další. V jeho vyprávění po viru přichází nepřítel v podobě národa. „Nahradili virus Rusem,“ říká a kritizuje princip kolektivní viny i atmosféru, v níž se lidé podle něj nechávají vést nenávistí.

Tělo jako zpráva: zastav se, uklidni se, odpočiň si

Po politicky vyostřených pasážích se rozhovor vrací k psychosomatice. Moderátorka se ptá, co se děje s člověkem, který je dlouhodobě v napětí a popírá sám sebe. Hnízdil popisuje stres jako souhru psychického i tělesného napětí. Člověk je sevřený nejen v hlavě, ale i ve svalech, aby „unesl“ tlak. To vyčerpává energii a postupně se objevují únavy, bolesti hlavy, závratě, bušení srdce, úzkosti či deprese. Zdravotní problém v jeho pojetí funguje jako zpráva, která člověku říká: „Zastav se, uklidni se, odpočiň si. Tímto způsobem už dál žít nemůžeš.“

Když přijde řeč na onkologická onemocnění, Hnízdil volí obraz, který podle něj kdysi slyšel od pacienta a který považuje za nejpřesnější. „Rakovina to je jako doporučený dopis s černým pruhem,“ cituje a pokračuje výčtem: „Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš. Otrávil jsi vodu, teď ji piješ. Otrávil jsi půdu, teď jíš potraviny z té půdy. Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ.“ Pointa je jasná. Bez změny myšlení, chování a vztahů podle něj medicína sama společnost nespasí.

Offline jako obrana a „týdenní blackout“

Další blok se věnuje technologiím. Hnízdil se označuje za člověka důsledně offline, bez aplikací a bez chytrého telefonu. Popisuje scénu z metra, kde většina lidí hledí do obrazovek, mizí oční kontakt a společnost se snadno stává terčem manipulace. Nechce, aby média říkala, co si má člověk myslet, ale aby dávala informace, z nichž si názor vytvoří sám. Jako radikálně ozdravný krok navrhuje „týdenní blackout“, tedy symbolické zhasnutí a vypnutí sítí, aby si civilizace ujasnila priority a zjistila, jak křehké jsou její základy.

Psali jsme: Razantní start Babišovy vlády nese ovoce, anketa mluví jasně

V téhle části se dotkne i politické epizody, kdy se objevila myšlenka garantovat právo žít offline a komunikovat s úřady i bez digitálních nástrojů. Hnízdil zmiňuje švýcarský příklad a dodává, že kdyby něco podobného někdo prosazoval i u nás, měl by osobní motivaci jít volit. Zároveň však opakuje svou skepsi k politice jako takové. Nechce být pasivním voličem. Sám se označuje za „aktivního nevoliče“, který se snaží dělat politiku každodenním občanským postojem.

Vánoční předsevzetí ne, důležité jsou vztahy

Když se rozhovor vrátí k času mezi svátky, moderátorka se ptá na bilancování a předsevzetí. Hnízdil je odmítá. Podle něj nejde o to jednou ročně bilancovat, ale každý den „balancovat“ a udržet rovnováhu. Nečekat na další volby ani na další Vánoce. Změna má být podle něj praktická, každodenní a opřená o konkrétní činy.

Za nejdůležitější základ zdraví považuje mezilidské vztahy. Strava, pohyb i režim jsou důležité, ale bez vztahů a pocitu sounáležitosti stojí všechno na vratkých nohách. Vánoce mohou být příležitostí, kdy se rodiny sejdou a znovu k sobě najdou cestu, jenže podle něj to nestačí, pokud se z toho stane jen krátká epizoda, po níž se život vrátí do starých kolejí.

Rozhovor končí bez cukrování. Moderátorka to pojmenuje otevřeně, že to není „vánoční idyla“. Hnízdil na závěr přidá alespoň krátký nadhled. „Neberte mě vážně. Radujte se, veselte se, nenechte si zkazit vánoční idylu povídáním starého dezoláta,“ říká. Je to věta, která v sobě nese ironii i jeho hlavní motiv. Důležitá je svoboda, vztahy a schopnost nenechat si vzít vlastní úsudek, i když doba tlačí opačným směrem.

(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: ABJ)