Navazující obraz české pravice, která se ráda odvolává na historii a realitu, ale v praxi často končí u kompromisů a alibi, má v případě TOP 09 až nepříjemně konkrétní podobu. Strana vznikla jako projekt, který měl spojovat hodnotové ukotvení, fiskální zdrženlivost a jasnou prozápadní orientaci. Ve své vzestupné fázi dokázala voličům nabídnout srozumitelné sdělení. Stát nemá všechno řídit, veřejné finance se nemají rozpadnout a politika se nemá tvářit, že se nic nestalo. Poslední roky však ukázaly, že samotná deklarace odpovědnosti nestačí. A že bez vlastní politické síly je i sebelepší jazyk jen ozvěnou silnějšího partnera.

TOP 09 vstupovala do sněmovních voleb v roce 2021 jako součást koalice SPOLU s ODS a KDU ČSL. Program této koalice stavěl na motivu dát Česko dohromady, na důrazu na zdravé veřejné finance, nízké daně, modernizaci státu a bezpečnostní ukotvení. Vláda, která po volbách vznikla, nesla společnou odpovědnost za konkrétní rozhodnutí i konkrétní výsledky. A právě zde se naplno ukázal problém, na který upozorňoval již předchozí komentář. Pravice umí mluvit o tom, jaký svět je, ale jakmile má nést politické náklady, začne se chovat, jako by svět byl jen otázkou správně zvoleného sloganu.


Toto dilema dnes zesiluje otevřená změna kurzu v ODS. Strana si zvolila nové vedení a tím symbolicky uzavřela jednu etapu a otevřela další. Z vyjádření jejích představitelů je patrné, že projekt SPOLU v celostátním měřítku už nepovažují za dlouhodobě perspektivní. Pro TOP 09 je to zásadní zpráva. Nejen proto, že se tím mění technika kampaní a sestavování kandidátek, ale především proto, že se tím mění samotná logika existence strany, která dlouhodobě těžila z koaličního rámce.

TOP 09 mezitím vyměnila vedení a hovoří o omlazení i o snaze stát se čitelnější a sebevědomější stranou. Nové tváře a nové funkce však samy o sobě neřeší základní otázku, kterou si dnes kladou i její bývalí voliči. Co vlastně TOP 09 nabízí, pokud nemá být jen proevropským hlasem z Prahy, který se ozývá vždy, když je třeba připomenout, že Západ je správná strana dějin. To je důležité, ale v reálné politice to nestačí. Zvlášť v situaci, kdy se část společnosti rozhoduje podle peněženky, část podle bezpečnostních obav a část podle prosté frustrace.

Strana se tuto slabinu snaží kompenzovat zvýšeným důrazem na hodnotová a zahraničněpolitická témata. V opoziční roli kritizuje vládní kroky, upozorňuje na bezpečnostní rizika a staví se do role obránce demokratických institucí. Z hlediska opoziční politiky je to srozumitelné. Z hlediska dlouhodobé voličské nabídky je však problém jinde. Opozice není program. Opozice je pouze pozice. A pokud se z ní stane jediný obsah, strana se nevyhnutelně smrskne na morální apel bez schopnosti prosadit vlastní politiku.

Když se podíváme na programové teze, které TOP 09 v posledním období zdůrazňuje, vidíme snahu držet tradiční ekonomickou linii. Mluví se o rozpočtové kázni, o investicích, o stabilním růstu a o odpovědném hospodaření. Formálně to zní správně. Slabinou však zůstává otázka, kdo ponese politické náklady, až bude třeba skutečně škrtat, rušit agendy, reformovat sociální systém nebo měnit důchodové nastavení. A především, kdo to dokáže voličům srozumitelně vysvětlit.

Zde se znovu vrací motiv z předchozího komentáře. Pravice v Česku často nepadá na levicové argumenty, ale na vlastní pohodlnost. A TOP 09 je v tomto ohledu zranitelná dvojnásob. Nese část odpovědnosti za vládní období, kdy se klíčová rozhodnutí opakovaně odkládala, a zároveň je dnes vystavena tvrdé realitě preferenčních čísel. Podpora se pohybuje na hranici volitelnosti a bez koaliční konstrukce hrozí, že se strana do Poslanecké sněmovny vůbec nedostane.


Možné scénáře jsou v zásadě tři a každý z nich je bolestivý. Prvním je pokus o skutečně samostatnou značku s důrazem na odpovědnost, bezpečnost a proevropskou orientaci, což by vyžadovalo výrazné osobnosti, regionální práci a schopnost mluvit k lidem mimo městské prostředí bez náznaku nadřazenosti. Druhým scénářem je hledání nové formy spolupráce, která by znovu zajistila volební přežití, ale zároveň by znovu rozostřila vlastní identitu. Třetí možností je tichý ústup do role hodnotové platformy bez reálného politického vlivu.

Pokud má TOP 09 zůstat relevantní politickou silou, musí udělat to, co dnes chybí celé české pravici. Přestat si plést realismus s opatrnictvím a odpovědnost s vyčkáváním. Přestat mluvit jen o tom, co je správně, a začít otevřeně říkat, co konkrétně udělá a komu tím uškodí. A především si přiznat, že doba, kdy stačilo stát vedle ODS a fungovat jako svědomí koalice, skončila.

Navázání na předchozí komentář je zde zřejmé. Historie je dobrým učitelem pouze tehdy, pokud z ní vyvozujeme důsledky. TOP 09 dnes stojí před jednoduchou historickou lekcí. Strana, která nedokáže sama přesvědčivě vysvětlit svůj smysl, skončí jako přívěsek. A přívěsek se dříve či později odpojí. Pokud se TOP 09 nechce stát politickou poznámkou pod čarou, musí nabídnout víc než správný postoj. Musí nabídnout plán, odvahu a schopnost nést následky. Jinak se naplní to, co už dnes naznačují průzkumy. Ne že pravice prohraje argument. Ale že ztratí publikum.

TOP 09 dnes nestojí před otázkou, jak se lépe odlišit v politickém marketingu, ale před rozhodnutím, zda chce být skutečnou politickou stranou, nebo jen nositelem správných postojů bez moci je prosadit. Pravice, která se bojí nést náklady vlastních slov, přestává být pravicí a mění se v administrátora reality, kterou sama kritizuje. Pokud TOP 09 zůstane u opatrných formulací a hodnotových prohlášení bez konkrétní odvahy jednat, dopadne stejně jako řada stran před ní. Nezmizí proto, že by neměla pravdu, ale proto, že se pravda bez činu v politice nepočítá. A v tom je skutečná lekce nejen pro tuto stranu, ale pro celou českou pravici.