Sto let, 17 ropných polí a přibližně 65 miliard barelů prokázaných rezerv. Nová dohoda kolem venezuelské ropy dává Spojeným státům mimořádně silné postavení ve společnosti North American Blue Energy Partners (NABEP), která získala koncese na více než pětinu venezuelských ropných rezerv. Americká strana má právo na 35procentní podíl v mateřské společnosti, možnost nakupovat 20 procent produkce za nákladovou cenu a přednostní právo na zbývajících 80 procent.
Dohodu přitom odmítla i žena, která dlouhodobě patří k hlavním spojencům Washingtonu ve Venezuele. Opoziční představitelka a nositelka Nobelovy ceny za mír María Corina Machado prohlásila, že prozatímní vláda Delcy Rodríguezové nemá demokratický mandát k rozhodování o přírodních zdrojích země.
„Překvapivá slova od ženy, kterou Američané dlouhodobě podporují a která nemá pro Washington křivého slova. Když loni dostala Nobelovu cenu míru, obratem ji věnovala Trumpovi. Svojí kritikou se nejspíše pokouší dostat z druhořadého postavení, do něhož ji Trump zatlačil. Po lednové vojenské intervenci a únosu prezidenta Madura totiž vsadil na představitele Madurova režimu, v čele s viceprezidentkou Rodriguezovou, spíše než na protirežimní opozici,“ uvedl bývalý diplomat a profesor Petr Drulák na facebookovém profilu Spolku Svatopluk.
Machado se po zajetí Nicoláse Madura americkými jednotkami nestala hlavní partnerkou Washingtonu pro správu země. Trumpova administrativa začala spolupracovat s Delcy Rodríguezovou, někdejší Madurovou viceprezidentkou. V Drulákově pohledu to vysvětluje nejen dnešní postavení Machadové, ale také podmínky ropné dohody.
„Nerovnost dohody a její nevýhodnost pro Venezuelu bije do očí takovým způsobem, že i exponentka amerického vlivu Machadová si může dovolit ji odmítnout, zejména když sama není ve vládě. Vazalské vlády totiž podobné dohody s Američany odmítat nemohou, to platí nejen v Caracasu, ale i v Bagdádu a leckde jinde,“ uvádí dále profesor.
Venezuela má přibližně 303 miliard barelů prokázaných zásob ropy, nejvíce na světě. Koncese pro NABEP zahrnují 17 polí s přibližně 65 miliardami barelů a mají platit sto let. Americká vláda získala právo na 35procentní účast v mateřské společnosti NABEP. Americké ministerstvo zahraničí může nakupovat 20 procent produkce za výrobní náklady a má právo první nabídky na zbývajících 80 procent. Washington si zajistil také významná práva při řízení společnosti včetně veta při jmenování členů jejího představenstva.
„Surovinově bohaté státy, které při těžbě spoléhají na americké či jiné zahraniční korporace, tradičně dostávají jen menší část výnosů ze svého bohatství. Ale i na tomto pozadí překvapí americko-venezuelská dohoda svojí nerovností. Venezuela jako země s největšími ropnými rezervami na světě dává Američanům kontrolu nad pětinou z nich, zbylé zásoby se zatím ani nedají těžit, a to rovnou na příštích sto let! Pětinu z této produkce budou Američané nakupovat za cenu odrážející pouze náklady těžby, tedy bez daňových odvodů. U prodeje zbytku disponují USA předností před ostatními a právem veta vůči jiným odběratelům, například Číně,“ píše Drulák.
Ve středu celého uspořádání stojí NABEP a venezuelský podnikatel Alejandro Betancourt. Firma získala stoletá práva na ropná pole a americká vláda si zajistila 35procentní účast v její mateřské společnosti. Betancourt v minulosti čelil zájmu evropských vyšetřovacích orgánů kvůli podezřením souvisejícím s praním peněz. Jeho americký právník protiprávní jednání odmítal.
„Nové bohatství bude Washingtonu spravovat firma NABEP. Založil ji před dvěma lety na Barbadosu Alejandro Betancourt. Za Chaveze a Madura vydělal tento venezuelský oligarcha několik miliard dolarů, ale kvůli praní špinavých peněz o něho mají zájem soudy ve Španělsku a Švýcarsku; inu něčím si politickou přízeň venezuelských vlád musel zasloužit. Betancourt očividně pochopil situaci a dnes je k dispozici novým vládcům. Ve firmě zůstává, ale kontrolu přebírají Američané a 35% podíl bezplatně dostává americké ministerstvo obrany; mají tam zvláštní odbor spravující podíly ve strategických firmách. Washington v posledních měsících přesvědčuje evropské partnery, aby jejich soudy nechaly nového přítele USA na pokoji,“ napsal Drulák.
Trumpova administrativa tak v politice spolupracuje s někdejší Madurovou viceprezidentkou a v ropném byznysu s podnikatelem, který zbohatl za Chávezovy a Madurovy éry. Drulák to nepovažuje za rozpor.
„Tak jako Trump vsadil v politice na Madurovu viceprezidentku Rodriguezovou, a nikoliv na opoziční představitelku Machadovou, u ropy sází na místního madurovského oligarchu spíše než na vlastní ropní firmy. Čím ho okouzlili? Za prvé dokonale znají a ovládají místní prostředí. Za druhé nemusí s nimi o ničem vyjednávat, neboť je drží pod krkem; viceprezidentku i oligarchu může okamžitě poslat do vězení nebo zlikvidovat. Podle toho také americko-venezuelské ‚dohody‘ vypadají,“ míní Drulák.
Kontrola nad obrovskými rezervami ovšem ještě neznamená rychlý příliv venezuelské ropy na americký trh. Tamní ropný průmysl je po letech nedostatečných investic a sankcí ve špatném technickém stavu. NABEP počítá s investicemi až 100 miliard dolarů do nové infrastruktury.
„Ale v případě venezuelské ropy hrálo roli i to, že kromě Chevronu se tam američtí naftaři nijak nehrnuli; odrazoval je nejistý politický vývoj i špatný technický stav ropného sektoru. S venezuelskou ropou to budou mít Američané vůbec dost složité. Po desetiletích amerických sankcí je ropný sektor tak zchátralý, že bude potřebovat miliardové investice a několik let, než se z desítek miliard barelů podzemí stane obchodovatelná komodita,“ uvádí.
Velkou část venezuelských zásob navíc tvoří těžká ropa, jejíž zpracování je technologicky náročnější než u lehčích druhů.
„Zpracování těžké venezuelské ropy vyžaduje nákladnější a náročnější technologické postupy než lehké ropy z Perského zálivu, jíž je přizpůsobena většina rafinérií. Jinými slovy dohoda s Venezuelou nijak nesníží ceny nafty a benzínu vyhnané válkou s Iránem. To však nic nemění na jejím neokoloniálním charakteru a dlouhodobém strategickém významu pro USA,“ píše Drulák, který dále nachází podobný mocenský mechanismus v Iráku.
„Jakkoliv je Trumpova stoletá ‚dohoda‘ s Rodriguezovou výjimečná, samotné ovládnutí cizí ropy po nevyprovokované americké agresi úplně výjimečné není. Něco podobného se stalo i v Iráku. Před více než dvaceti lety Američané tvrdili, že osvobozují irácký lid od nenáviděného diktátora hrozícího světu chemickými zbraněmi. Lež o chemických zbraních byla stejně velká jako lež o osvobozování,“ píše.
Ropa tvoří přibližně 90 procent příjmů iráckého státního rozpočtu. Příjmy z jejího prodeje jsou vedeny prostřednictvím účtu irácké centrální banky u Federal Reserve Bank of New York. Uspořádání vzniklo po americké invazi v roce 2003 a dává Washingtonu významnou finanční páku vůči Bagdádu. Její síla se ukázala v roce 2020. Poté, co irácký parlament požadoval odchod zahraničních vojáků, americká strana podle tehdejších zpráv upozornila Bagdád na možnost omezení přístupu k iráckým penězům uloženým u newyorského Fedu.
„Po údajném ‚osvobození‘ ztratil Irák ekonomickou svrchovanost a nezdá se, že by mu ji Američané chtěli vrátit. Jádrem je opět ropa. Ropné příjmy představují až devadesát procent příjmů iráckého státního rozpočtu. Tyto příjmy se shromažďují na účtu irácké centrální banky vedeném u Newyorské federální rezervní banky. Jinými slovy čerpání iráckého rozpočtu je už přes dvacet let pod americkou kontrolou. Že se nejedná pouze o věc technickou, se mohla irácká vláda přesvědčit před šesti lety. Přišla tehdy s nápadem, že by z Iráku mohli odejít i zbývající američtí vojáci. Ve Washingtonu jí dali najevo, že sice respektují iráckou svrchovanost, ale pokud bude takto vehementně prosazovaná, zkomplikuje to čerpání iráckých dolarů z americké banky. Tím debata o amerických vojácích skončila,“ uvádí Drulák.
Do stejného obrazu zasazuje letošní spor kolem bývalého iráckého premiéra Núrího Málikího. Když se objevila možnost jeho návratu do čela vlády, Donald Trump veřejně varoval před důsledky a uvedl, že Spojené státy by Iráku v takovém případě neposkytovaly další pomoc.
„V Bagdádu se dnes nerozhoduje ani o pobytu cizích vojsk, ani o tom, kdo povede iráckou vládu. Když se na jaře šíitské strany dohodly, že by se do čela vlády měl vrátit bývalý premiér Núrí Málikí, prezident Trump pohrozil ostrými akcemi. Málikí byl na jeho, či možná izraelský, vkus příliš proiránský. V Bagdádu si raději vybrali někoho jiného,“ píše Drulák.
„Co si vazalská vláda může dovolit, má jasné limity a ty se určují ve Washingtonu. A je jedno, zda tam sedí Biden nebo Trump. Trump pouze svými otevřeně gangsterskými metodami odhaluje to, co je jinak maskováno zákulisním manévrováním a řečmi o lidských právech, demokracii či mezinárodním řádu založeném na pravidlech,“ uzavírá profesor Drulák.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: Svatopluk)
