V prvních minutách pořadu Nalevo, vysílaném na kanále Aby bylo jasno, zaznívá výklad, který se s opatrnými frázemi evropských institucí nemaže. Prof. Bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů a diplomat Petr Drulák staví událost ve Venezuele do rámce velmocenské politiky, ale zároveň tvrdí, že právě tentokrát jde o případ, který vyčnívá. Připomíná, že velmoci mezinárodní právo obcházejí opakovaně, Američané, Rusové, Izrael i další. U Venezuely však podle něj chybí obvyklá zástěrka, která se ve světě používá k obhajobě agrese.
Bez hrozby a bez zástěrky
Drulák říká, že Venezuela nepředstavovala pro Spojené státy zásadní hrozbu a že vysvětlení o drogách považuje za záminku. Zpochybňuje prokazatelnost tvrzení, že by byl Nicolás Maduro přímo zapleten do obchodu s drogami, a doplňuje, že skutečné drogové toky do USA přicházejí z jiných míst. Stejně odmítá, že by klíčem bylo údajné falšování voleb, protože podle něj „mezi americkými spojenci falšuje volby kde kdo“ a debatu rozšiřuje i na evropský prostor.
Za klíčové považuje citaci Jeffreye Sachse, kterou v pořadu uvádí jako rámec celé interpretace. Cituje jej slovy, že „americký útok na Venezuelu představuje sestup k právu džungle“ a že měl sledovat tři cíle, svržení vlády, „krádež venezuelské ropy“ a zastrašení zbytku světa. Drulák na to navazuje a shrnuje to bez obalu větou, kterou v pořadu pronáší přímo: „Ano. Jde o ropu a zastrašování ostatních.“
V další části připomíná venezuelské ropné bohatství a historický kontext znárodnění ropy v sedmdesátých letech. Tvrdí, že dříve odtékaly do USA mimořádné peníze, a uvádí příklad, že na vrcholu koncem padesátých let mělo podle něj „celých 12 % venezuelského hrubého domácího produktu“ mířit americkým ropným společnostem. Z toho odvozuje, že spor o kontrolu nad ropou není jen otázkou jedné osobnosti, ale dlouhé linie venezuelské politiky, která se snažila dostat klíčový zdroj z cizích rukou.
Ropa a vzkaz světu
Drulák zároveň zasazuje Venezuelu do širších obav z vývoje na Blízkém východě. Naznačuje, že USA se mohou připravovat na tvrdší střet s Íránem a že by případný konflikt ohrozil ropná naleziště v regionu. V takovém scénáři podle něj dává smysl, že Washington chce mít v záloze další zásobárnu ropy. Mluví také o Číně jako o důležitém odběrateli Venezuely a o tom, že kontrola nad venezuelskými toky může být další pákou.
Tvrzení o „vzkazu světu“ doplňuje výkladem, že obavy by podle něj měli mít i Evropané. V pořadu padá přímo varování směrem k Dánsku, protože „podstatná část dánského území je Grónsko“ a Drulák tvrdí, že americká logika může znít tak, že „co je na západní polokouli, to je prostě naše“. Zároveň dodává, že by nečekal vylodění v Kodani, ale tlak na Grónsko považuje za reálný scénář.
Následují reakce z Latinské Ameriky a Evropy, které Drulák skládá do kontrastu. Uvádí, že brazilský prezident Lula zásah odsoudil, zatímco argentinský prezident Javier Milei jej naopak přivítal. Mileiho přístup komentuje ostře a říká, že „není samostatně jednající prezident“ a že se „bez Američanů neobejde“. Tvrdí, že USA jej podle něj ekonomicky zachránily, a proto prý udělá to, co „vidí Trumpovi na očích“.
Evropa mluví, ale nejedná
V evropské části vyzdvihuje postoj slovenského premiéra Roberta Fica jako vzácně zásadový. Ficovu otázku, zda EU odsoudí americkou sílu konzistentně s přístupem k Ukrajině, označuje za relevantní. A pak přichází věta, která v jeho podání funguje jako rozsudek nad bruselskou řečí: „Kecy, kecy, kecy.“ Tímto způsobem hodnotí vyjádření evropských špiček, která v pořadu zaznívají jako výzvy k míru, respektu k právu a k „demokratickému přerodu“ Venezuely.
Zvláštní pozornost věnuje poznámce německého kancléře, že právní posouzení zásahu USA může trvat déle. Drulák to obrací do sarkasmu a vykresluje situaci jako samozřejmý čin agrese. V pořadu to formuluje velmi natvrdo, když mluví o tom, že „americký prezident pošle svoje hrdlořezy do sousedního státu“, že „zabijí, vyvraždí ochranku jiného prezidenta“, prezidenta „zajmou“ a Němci mají teprve dlouze studovat, zda šlo o porušení práva.
Na české scéně si bere na mušku ministra zahraničí Petra Macinku. V pořadu zaznívá, že ministerstvo situaci sleduje a že je důležité uklidnění a diplomatické jednání. Drulák to označuje za „prázdné fráze“ podobné těm bruselským a ironicky komentuje i formulaci, že Trump upozorňoval na eskalaci. Podle něj to připomíná situaci, kdy někdo míří pistolí a současně mluví o eskalaci jako o něčem, čemu prý chtěl zabránit.
Do třetice přidává reakci Viktora Orbána, který podle citované pasáže hovořil o možném pozitivním dopadu na energetické trhy, pokud by USA a Venezuela společně kontrolovaly velkou část zásob ropy. Drulák Orbánovi rozumí jako politikovi, který nechce přijít o americkou oporu před volbami a tlakem z Bruselu, ale tvrdí, že v některých věcech by „představitel malého státu úplně mlčet neměl“. Jeho veřejnou podporu americké intervence označuje za zbytečnou chybu.
Poté pořad přechází k tématu sankcí a Drulák záměrně staví vedle sebe dvě odlišné logiky. U sankcí EU říká, že podle něj jde o „cenzurní“ trestání lidí za názory. Zmiňuje zařazení švýcarského plukovníka ve výslužbě Jacquese Bauda a zdůrazňuje, že podle něj jde o analytika opřeného o západní zdroje, který „neporušuje žádné zákony“, nebyl souzen, ale i tak mu bylo podle Druláka fakticky znemožněno nakládat s majetkem. V pořadu to používá jako obraz Evropy, která se podle něj dovolává právního státu, ale současně zavádí tresty bez soudu.
Navazuje seznamem dalších jmen, včetně Saviera Moreaua a ukrajinské novinářky Diany Pančenkové, a interpretuje to jako zásah do svobody projevu. V jeho pojetí je klíčová věta, že „jsou trestáni za názory“. Současně tvrdí, že u některých osob je cílem umlčení, nikoliv řešení konkrétního trestného činu.
Z druhé strany Atlantiku pak v pořadu zaznívá opačný příběh. Drulák vítá, že americká administrativa zakázala vstup vybraným Evropanům spojovaným s tlakem na digitální platformy, mezi nimi i Thierryho Bretona. Říká, že je „docela fajn“, že Breton na seznamu skončil, a připomíná jeho výroky ve vztahu k Rumunsku a Německu, které v pořadu zmiňuje jako symbol evropského přístupu k regulaci veřejného prostoru. Zmiňuje také čtveřici lidí z nevládních organizací a označuje jejich práci v boji proti dezinformacím za „nejšpinavější práci v evropském cenzurním byznyse“.
Závěr první části se přesouvá domů a do konfliktu uvnitř vlády, kde se potkává SPD s Ukrajinou. Drulák popisuje situaci kolem ministra obrany Jaromíra Zuny, jeho podpory „muniční iniciativy“ a chvály projektu F-35. Tvrdí, že Zuna ukázal pokračování linie Jany Černochové a že voliči SPD to podle něj nečekali. Muniční iniciativu označuje za „jeden velký podvod“, na němž se podle jeho slov obohatili zbrojaři, a F-35 přímo za „krádež za bílého dne“.
Psali jsme: Zrada zevnitř. Jak USA provedly únos Madura a kdo jim otevřel dveře
Když se řeší, kdo bude mluvit za vládu o zahraniční politice, Drulák si neodpustí jedovatou poznámku, že jako by nikoho nenapadlo, že existuje ministr zahraničí. Tvrdí, že prestiž diplomacie v posledních letech utrpěla natolik, že se automaticky počítá jen s premiérem a ministrem obrany. Výsledek podle něj působí jako komunikační chaos a pokus umlčet nepohodlné výroky.
Do popředí se podle jeho výkladu nakonec dostává Tomio Okamura, který koriguje Zunovy výroky a ve svém novoročním projevu přitvrzuje. Drulák oceňuje, že Okamura „mluví za výraznou část“ veřejnosti a že přináší pluralitu do prostředí, které se podle něj utvrzuje v jediné linii. Reakci ukrajinského velvyslance označuje za očekávatelnou, ale kritizuje ji jako nevhodnou, zejména ve chvíli, kdy ambasador mluví o demokratických hodnotách a „demokraticky zvoleném vedení“ Ukrajiny. Když velvyslanec vyzývá české orgány, aby výroky posoudily ve vztahu k vysoké funkci, Drulák to označuje za „hodně daleko za čarou“ a interpretuje to jako import „ukrajinských poměrů“, které zde podle něj nechce.
Tím první blok pořadu uzavírá obraz světa, kde se podle Druláka tvrdá síla vrací do centra dění, Evropa k tomu přidává fráze a vlastní sankční aparát obrací i proti lidem, kteří se proviňují hlavně tím, že mluví jinak, než se od nich čeká. Všechny tyto motivy v jeho podání drží pohromadě jedna myšlenka, že pravidla se dnes ohýbají podle zájmů a že nejhlasitější moralizování často zakrývá pouhou bezmoc.
(Böhm, prvnizpravy.cz, repro: cnn prima)
