V moderních dějinách se opakuje stále stejný scénář. Když válka dospěje ke konci, poražená strana se ocitá v pozici, kdy její hlas ztrácí váhu a podmínky míru se nepíšou na základě rovnosti, ale moci. Známé rčení, že dějiny píší vítězové, není jen literární metaforou, ale shrnutím reality, která provází každý větší konflikt posledních staletí. Neexistuje prakticky jediný případ, kdy by poražený stát diktoval podobu míru, určoval nové hranice nebo žádal vítěze o finanční kompenzace. Právě naopak, vítězové si systematicky zajišťovali území, politický vliv a peníze, zatímco poražení byli nuceni podepisovat dokumenty, které často připravovaly půdu pro další konflikty.
Po první světové válce bylo Německo přinuceno přijmout Versailleskou smlouvu, která ho zbavila kolonií, výrazné části území, omezila jeho armádu a zatížila ho astronomickými reparacemi. Němečtí vyjednavači se tehdy pokoušeli o zmírnění podmínek, ale nebylo jim nasloucháno. Francie, Británie a Spojené státy vystupovaly jako vítězové a diktovali podmínky, zatímco poražená strana byla postavena před hotovou věc. Versailles se tak stal symbolem míru, který nebyl výsledkem kompromisu, ale diktátu. Podobně Maďarsko po podpisu Trianonské smlouvy přišlo o více než dvě třetiny svého historického území a miliony Maďarů zůstaly za hranicemi nového státu. Ani zde nebyl prostor pro vyjednávání. Vítězové rozhodli, poražený podepsal.
Stejný model se opakoval po druhé světové válce, i když tentokrát v jemnější podobě. Německo bylo rozděleno, jeho průmysl částečně rozebrán, území rozparcelováno a politická budoucnost země byla na dlouhá léta řízena zvenčí. Japonsko přijalo americkou okupaci, novou ústavu a zásadní přestavbu svého politického systému. Opět platilo, že poražení nepřišli k jednacímu stolu jako rovnocenní partneři, ale jako ti, kdo musí přijmout realitu vytvořenou vítězi.
Historici opakovaně upozorňují, že mírové smlouvy nejsou jen právními dokumenty, ale nástroji moci. Walter Benjamin ve své eseji o pojetí dějin upozorňoval, že každý dokument civilizace je zároveň dokumentem barbarství a že triumfy vítězů vždy překrývají hlasy poražených. Dějiny se tak nevyprávějí jako součet objektivních faktů, ale jako příběh těch, kteří měli sílu jej zapsat do oficiálních kronik, učebnic a mezinárodních dohod.
Tento historický vzorec se dnes znovu připomíná v debatách o Ukrajině. Zatímco západní politici mluví o spravedlivém míru a o suverenitě, z úst některých ukrajinských představitelů už zaznívá otevřené přiznání, že Kyjev není v pozici, aby mohl diktovat podmínky. Když šéf ukrajinské vojenské rozvědky Kirill Budanov veřejně uvedl, že slabší strana nikdy neurčuje pravidla a že Ukrajina musí přijmout realitu jednání z pozice slabšího, fakticky tím potvrdil to, co dějiny opakují už staletí. Porážka nebo vyčerpání nevede k vyrovnanému kompromisu, ale k tlaku, aby poražený přijal podmínky silnějšího.
Psali jsme - Strach podle Hnízdila prodá cokoli: zdraví, svobodu i válku
Současná jednání o míru tak stále více připomínají staré scénáře. Mluví se o dvacetibodových plánech, bezpečnostních garancích a rekonstrukčních fondech, ale základní otázka zůstává stejná. Kdo má sílu, ten určuje pravidla. Kdo ji nemá, ten je nucen ustoupit. Stejně jako Německo v roce 1919 nebo Maďarsko v roce 1920 dnes Ukrajina stojí před dilematem, zda přijmout tvrdé podmínky, nebo riskovat další roky války bez jistoty, že se její pozice zlepší.
Dějiny tedy znovu potvrzují, že mír není romantickým okamžikem usmíření, ale výsledkem nerovnováhy sil. Vítězové si berou území, určují politické mantinely a žádají finanční náhrady. Poražení se snaží zachránit, co se dá, ale jejich možnosti jsou omezené. A až jednou skončí i současný konflikt, budou jeho oficiální interpretaci psát ti, kteří z něj vyjdou silnější. Teprve s odstupem let se možná otevře prostor pro pohled poražených, ale to už bývá jen poznámkou pod čarou v příběhu, který dávno napsali jiní.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
