Česká republika se dostává do rozpočtové pasti, kterou politici dlouhodobě odmítají řešit. Vlády slibují úspory, ale státní výdaje rostou, reformy se odkládají a dluh se prohlubuje. Národní rozpočtová rada odhaduje, že během následujících dvou let bude nutné konsolidovat veřejné finance přibližně o 155 miliard korun. Vláda Andreje Babiše přitom předložila návrh rozpočtu na rok 2027 se schodkem 386 miliard. Zásadní otázkou už není, zda stát bude muset šetřit, ale kdo ponese náklady rozhodnutí, která politici dosud odmítali přijmout. Problém přitom není nový.
Předchozí vláda Petra Fialy sice část deficitu snížila, ale strukturální nerovnováhu neodstranila. Současný kabinet místo nápravy výrazně zvýšil plánované schodky a prosadil rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti. Česká republika tak pokračuje v politice, při níž se nové výdaje schvalují snadněji než jejich dlouhodobé financování.
Nejnovější stanovisko Nejvyššího kontrolního úřadu ze 13. listopadu ukazuje, jak rychle se prostor vlády pro rozhodování zužuje. Zákonné mandatorní výdaje dosáhly v prvním pololetí 2026 částky 722,9 miliardy korun, meziročně o 63,2 miliardy více. Představovaly již 74,7 procenta příjmů státního rozpočtu po vyloučení prostředků Evropské unie a finančních mechanismů. O rok dříve činil tento podíl 69,5 procenta. Jde přitom pouze o zákonné mandatorní výdaje, nikoli o všechny povinné a obtížně omezitelné náklady státu. NKÚ do uvedeného čísla nezahrnuje například veškeré výdaje na platy a související odvody. Skutečný prostor pro politické rozhodování je proto ještě užší. Každý další trvalý závazek zmenšuje možnost financovat nové priority bez vyšších daní, škrtů jinde nebo dalšího zadlužování.
Rozpočtová čísla ukazují nepříznivý trend. Rok 2025 skončil schodkem 290,7 miliardy korun, pro letošní rok je schválen deficit 310 miliard a návrh na rok 2027 počítá již s 386 miliardami. Za prvních deset měsíců letošního roku dosáhl schodek 230,9 miliardy korun. Po očištění o časové nesoulady evropských prostředků byl meziročně vyšší o 68,4 miliardy. Rostoucí zadlužení navíc vytváří vlastní náklady. Státní dluh na konci roku 2025 dosáhl přibližně 3,7 bilionu korun a jeho obsluha stála 98 miliard. Proti roku 2021 jde o více než dvojnásobek. Peníze na úroky nepřinášejí nové školy, nemocnice ani silnice. Jsou cenou za předchozí rozhodnutí financovat část výdajů dluhem.
Zvlášť varovné je, že problémy přetrvávají i při hospodářském růstu. Národní rozpočtová rada doložila, že strukturální schodek veřejných financí se mezi lety 2024 a 2025 prohloubil přibližně o 0,4 procentního bodu. Konsolidační balíček předchozí vlády vyčerpal podstatnou část svého účinku a další opatření nepřišla. Současná vláda tak sice zdědila nevyřešený problém, ale její vlastní rozpočtová politika jej dále prohlubuje.
Vláda změnila pravidla, miliardy tím ale neušetřila
Národní rozpočtová rada ve stanovisku ze 17. září upozornila, že dodržení evropských fiskálních pravidel bude vyžadovat během následujících dvou let konsolidaci předběžně odhadovanou na 155 miliard korun. Z přijatého fiskálního plánu vyplývají schodky státního rozpočtu přibližně 290 miliard v roce 2028 a 234 miliard v roce 2029, s možností využití stanovené obranné výjimky. Částka 155 miliard nepředstavuje jednorázový škrt ani jednoduchý rozdíl mezi dvěma rozpočty. Jde o předběžný odhad potřebného zlepšení hospodaření v návaznosti na fiskální plán a evropská pravidla. Proto je závažná absence přesvědčivého souboru opatření, který by ukázal, jak vláda zamýšlí požadovaného výsledku dosáhnout.
Kabinet místo toho prosadil změny domácích rozpočtových pravidel účinné od konce srpna 2026. Zmizela dřívější jednoznačná trajektorie návratu strukturálního deficitu nejvýše k jednomu procentu HDP a rozšířily se výjimky z výdajových rámců. Národní rozpočtová rada upozornila, že česká pravidla se stala v některých ohledech benevolentnějšími než evropská. Změna zákona však nezmenšila dluh ani nevytvořila jedinou skutečnou úsporu. Rozpor mezi sliby a skutečnými kroky je patrný ve zdravotnictví. Návrh rozpočtu na rok 2027 počítá s platbami za státní pojištěnce ve výši 174,2 miliardy korun, tedy meziročně o 16,5 miliardy více. Rozpočtová rada upozorňuje, že mimořádné navýšení nad rámec zákonné valorizace představuje dodatečnou fiskální zátěž 13,5 miliardy korun a má trvalý charakter.
Zdravotnictví další prostředky potřebovat může. Samotné přidání peněz však není reformou. Bez změny organizace péče, dostupnosti lékařů a financování nemocnic nelze automaticky očekávat lepší výsledky. Pokud stát zvyšuje trvalé výdaje, měl by současně doložit, jaké konkrétní zlepšení za ně občané získají.
Bez skutečných reforem přijde účet za politickou nečinnost
Prezident NKÚ Miloslav Kala v podcastu Insider vystihl podstatu českého rozpočtového problému. Stát podle něj neumí určit priority, vyhodnotit přínosy veřejných investic ani rozhodnout, které služby lze poskytovat jinak a levněji. Politici raději přidávají další peníze, než aby měnili způsob fungování institucí. Výsledky kontrol jeho kritiku podporují. NKÚ opakovaně upozorňuje na neúčinné dotace, rostoucí náklady dopravních staveb i investice, u nichž není dostatečně doložen skutečný přínos. Přidělené peníze se vyčerpají, projekty se dokončí, ale stát často nedokáže přesvědčivě prokázat, že dosáhl nejlepšího možného výsledku. Úspěchem se stává utracená částka, nikoli hodnota veřejné služby.
Jenže ani odstranění předražených projektů nebude stačit. Strukturální schodek nelze dlouhodobě vyřešit pouze úsporami na jednotlivých stavbách. Rozhodující budou změny v trvalých výdajích, financování zdravotnictví, sociálního systému, veřejné správy a dotačních programů. Pokud výdajové reformy nebudou dostatečné, vláda se nevyhne ani debatě o příjmové straně rozpočtu. Zde začíná politický problém. Omezit neúčelnou dotaci znamená připravit někoho o peníze. Změnit síť nemocnic vyvolá odpor regionů. Upravit systém sociálních nároků zasáhne konkrétní skupiny obyvatel. Zrušit neefektivní veřejnou službu znamená vysvětlit občanům, čím bude nahrazena. Každá skutečná reforma má viditelné odpůrce, zatímco její dlouhodobý přínos se projeví až později.
Vláda proto musí předložit více než obecný slib úspor. Potřebuje konkrétní opatření, jejich vyčíslený dopad, harmonogram a jasně určenou odpovědnost. Musí také rozlišit mezi úsporami, které se projeví okamžitě, a reformami, jejichž výsledky přijdou až v dalších letech. Bez toho nelze věrohodně tvrdit, že se deficit podaří během dvou let výrazně snížit. Česko zatím nepatří k nejzadluženějším zemím Evropské unie. To však není důvod k uklidnění. Stárnutí populace, rostoucí náklady na zdravotní a sociální péči, obranu i energetiku budou veřejné finance zatěžovat stále více. Čím déle budou politici odkládat rozhodnutí, tím méně možností jim zůstane.
Částka 155 miliard korun je především cenovkou odkládané rozpočtové odpovědnosti. Vláda může změnit pravidla, posunout termíny nebo slíbit budoucí hospodářský růst. Nemůže však změnit skutečnost, že dlouhodobě vydává více, než dokáže ufinancovat. Pokud nyní nepředloží věrohodný plán, nebude příští konsolidace výsledkem promyšlené reformy, ale vynucených škrtů a hledání dalších příjmů. A jejich dopady nakonec ponesou občané.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: arch.)
Zdroje: 1. NKÚ – Stanovisko k plnění státního rozpočtu za první pololetí 2026; 2. NKÚ – Stanovisko ke státnímu závěrečnému účtu za rok 2025; 3. NRR – Stanovisko k výdajovým rámcům na roky 2027 až 2029; 4. NRR – Vyjádření k návrhu státního rozpočtu na rok 2027; 5. NRR – Zpráva o plnění pravidel rozpočtové odpovědnosti za rok 2025; 6. Ministerstvo financí – Plnění státního rozpočtu za leden až říjen 2026
