Rozhodnutí vlády ze dne 16. března 2026, které na první pohled může působit jako technická úprava seznamu návykových látek, ve skutečnosti otevírá mnohem širší problém. Český stát opět ukazuje, že jeho přístup k regulaci psychoaktivních látek není výsledkem dlouhodobé strategie, ale spíše série ad hoc zásahů reagujících na mediální tlak a momentální politickou potřebu. Kabinet tímto krokem zařadil HHC mezi zakázané látky, čímž de facto kriminalizoval tisíce běžných uživatelů, kteří ještě donedávna nakupovali tyto produkty zcela legálně v automatech, specializovaných prodejnách i na internetu.

Oficiální materiály vlády přitom hovoří stroze a technokraticky. V zápisu z jednání se změna objevuje jako součást širší úpravy regulace chemických látek, bez hlubšího vysvětlení dopadů na společnost či ekonomiku. Přesto právě tato položka patří k nejvýbušnějším rozhodnutím, která kabinet v daný den přijal.


Zvláštní je přitom nekonzistence celého kroku. Zatímco HHC bylo zařazeno mezi zakázané látky, jiné substance jako kratom zůstávají mimo nejpřísnější režim. Další syntetické deriváty THC jsou pouze sledovány, nikoli zakázány. Vzniká tak nepřehledná mozaika regulací, která nedává smysl ani odborníkům, natož veřejnosti. Stát tím vysílá signál, že neexistují jasná kritéria, podle nichž se rozhoduje, co je ještě tolerováno a co už je kriminalizováno.

Celá situace navíc nese silný ekonomický rozměr. Trh s HHC nebyl marginální okrajovou záležitostí, ale rychle rostoucím segmentem, který generoval významné obraty. Podnikatelé investovali do distribuce, marketingu i infrastruktury, přičemž vycházeli z tehdy platné legislativy. Náhlý zákaz bez kompenzací znamená, že tyto investice jsou v podstatě odepsány. Stát tak opět potvrzuje svou reputaci nepředvídatelného regulátora, který je schopen během krátké doby zásadně změnit pravidla hry.

Z politického hlediska jde o typický příklad reaktivní politiky. Namísto systematické reformy drogové legislativy, která by jasně definovala pravidla pro nové psychoaktivní látky, vláda volí jednotlivé zákazy. Ty však problém neřeší, pouze jej přesouvají jinam. Historie ukazuje, že zákaz jedné látky obvykle vede k nástupu jiné, často ještě méně prozkoumané a potenciálně rizikovější. V tomto smyslu může být zákaz HHC spíše začátkem další vlny syntetických experimentů než skutečným řešením.


Rozhodnutí vlády ze 16. března tak není jen epizodou v regulaci jedné látky. Je symptomem hlubšího problému české politiky, která v oblasti drog dlouhodobě osciluje mezi tolerancí a restrikcí, aniž by dokázala vytvořit stabilní a předvídatelný rámec. V konečném důsledku na tuto nekonzistenci doplácejí především běžní lidé, kteří se musí orientovat v neustále se měnících pravidlech, a podnikatelé, kteří nesou náklady politických rozhodnutí.

Pokud by vláda chtěla skutečně řešit problematiku nových psychoaktivních látek, musela by přijít s komplexní reformou, která by kombinovala regulaci, prevenci a vzdělávání. Místo toho jsme svědky dalšího rychlého zákazu, který sice může krátkodobě uklidnit veřejnou debatu, ale z dlouhodobého hlediska pravděpodobně situaci ještě více zkomplikuje.