Nová vláda vedená Andrejem Babišem ukončila činnost odboru strategické komunikace státu, známého pod zkratkou Stratkom. Útvar vznikl za kabinetu Petra Fialy a od počátku provázel jeho existenci spor. Nešlo jen o otázku peněz nebo personálního obsazení, ale především o to, jak daleko může stát zajít v práci s informacemi a veřejným míněním.

Stratkom byl prezentován jako koordinační centrum, které má sjednotit komunikaci státu v krizových situacích a posílit jeho odolnost vůči cizím vlivovým operacím. V praxi však působil spíše jako uzavřený projekt s vágně definovanými pravomocemi, jehož fungování zůstávalo veřejnosti skryté. I to byl jeden z důvodů, proč se nikdy nestal samozřejmou součástí státní správy.

Výraznou stopu na charakteru útvaru zanechalo jeho personální obsazení. Klíčové role převzali lidé s armádním zázemím. Hlavním koordinátorem se stal plukovník Otakar Foltýn, později vedení převzal ředitel kanceláře vlády Oldřich Bruža. Přenos vojenského uvažování do civilního prostoru byl od počátku jedním z nejproblematičtějších rysů celého projektu.

Po zrušení Stratkomu se jeho někdejší aktéři rozhodli k obhajobě. Bývalá moderátorka ČR a zaměstnankyně Stratkomu Marie Koldinská zveřejnila rozhovor s Oldřichem Bružou, v němž zaznívá lítost nad nepochopením ze strany politiků, resortů i veřejnosti. Text se nese v duchu promarněné příležitosti a zdůrazňuje domnělou nenahraditelnost práce, která měla probíhat převážně v zákulisí.


Zahradil rozebírá samotnou podstatu strategické komunikace tak, jak ji popisují její zastánci. Poukazuje na vojenský jazyk, na práci s cílovými skupinami, na snahu předvídat nálady společnosti a na otevřené přiznání, že občan neměl poznat, kdo stojí za jednotlivými sděleními. V jeho pojetí nejde o nedorozumění, ale o zásadní hodnotový spor.

„Paní Koldinská z již zrušeného Stratkomu (ano, ta co zároveň pracovala pro tento vládní útvar a pro veřejnoprávní ČT, než se na to přišlo) provádí sebeobhajobu sdílením rozhovoru s jeho bývalým šéfem. Ten si ublíženě stěžuje na nepochopení, na klacky pod nohama a zdůrazňuje, jak důležitou a nezastupitelnou činnost prováděli. Při četbě toho rozhovoru jsem se nad formulacemi pana Bruži opravdu bavil a některé z nich sem nasdílím (celý rozhovor sdílet nebudu, zájemci si ho mohou najít).

Jako červená nit se tím vine nářek, že odpůrci strategické komunikace tomuto pojmu vůbec nerozumí. Ale my mu rozumíme velmi dobře. Stačí si k tomu přečíst knihu dalšího obvyklého podezřelého, dnešního náčelníka NGŠ Karla Řehky Informační válka z roku 2017. Ten to aspoň napsal jasně: strategická komunikace je státní propaganda, jen se tomu tak nesmí říkat.

Není totiž náhodou, že nejvášnivější proponenti tohoto konceptu pocházejí z armádního prostředí, ať to je zmíněný pan Řehka, nechvalně proslulý plk. Foltýn nebo zde pan Bruža. Tito lidé totiž považují národ za jakousi obdobu vojenské jednotky, která musí být jednotně a hierarchicky vedena, správně ideologicky proškolena a proto je jí třeba vštěpovat vzorce a hodnoty pravidelnou politickou přípravou mužstva. To samozřejmě zajistí stát. Je až s podivem, jak se to podobá praktikám, o nichž jsme se domnívali, že jsme se jich zbavili v roce 1989. A dále je s podivem, jak úspěšně se tento koncept podařilo prodat takzvaným společenským elitám a médiím hlavního proudu, do omrzení opakujícím teze o nezbytnosti strategické komunikace, nemluvě o expertech, kteří v tom našli slušný zdroj obživy.

A nyní již několik perel z rozhovoru s panem Bružou. Jeho vojensko-úřednický ´newspeak´ je natolik výmluvný, že nepotřebuje komentář:

‚Realita však je, že náš odbor měl především koordinační roli. Některé kampaně nebo informační aktivity prováděli jiní relevantní aktéři nebo resorty a my jsme jim pomáhali a propojovali jednotlivé hráče. V těchto případech občan nemohl poznat, že je to částečně práce i našeho odboru, protože jsme se pod to jednoduše nepodepisovali.‘


‚Ústavním činitelům jsme nabídli službu, o kterou někteří nestáli, a to respektuji. Díky naší expertíze v analytickém oddělení jsme často dokázali rozpoznat i problematická místa informačního prostředí a někdy jsme zaznamenali oprávněné obavy občanů. Státotvorně jsme tuto službu nabídli i členům opozice a vyzkoušeli jsme ji při výročí sebeupálení Jana Palacha, protože kdybychom zvolili nějaké politikum, vstupovali bychom do politického soupeření. Komunikační doporučení jsme k tomu přidávali, protože jsme věděli, jaká slova volit či nevolit pro konkrétní cílovou skupinu.‘

‚Hlavní role byla koordinační. Začali jsme pořádat pravidelné koordinační meziresortní panely a jejich účelem bylo, aby komunikace státu byla k občanům přehledná a účelná.‘

‚Podařilo se vybudovat odbor pro koordinaci na nadresortní úrovni, ale také zapojit další relevantní aktéry. Stačilo už jen schválit systém strategické komunikace státu, který by se stal základem funkčního systému.‘

‚Mezi dílčí úspěchy bych rád zmínil úspěšnou a proaktivní eliminaci kremelské propagandy během výročí konce druhé světové války či srpna 1968. Na základě dat jsme věděli, co se chystá, a nakonec jsme měli informační náskok, díky němuž jsme určovali agendu.‘

Dále jsme se dozvěděli, že vláda nechápala, bezpečnostní poradce se nezajímal a resorty bojkotovaly. To vše za cca 50 milionů korun ročně mimo mzdy zaměstnanců.

Naprostá byrokraticko propagandistická zbytečnost. Je dobře, že to skončilo. A nejen na Úřadu vlády. Už si to zřídila i některá ministerstva, třeba Lipavského ministerstvo zahraničí. Tam už to teď také mizí,“ napsal na sociální síti facebook zahraničně-politický expert motoristů Jan Zahradil.