V roce 2002 zahájil americký prezident George W. Bush tažení proti Iráku. Výsledkem byla humanitární katastrofa, vzestup Islámského státu a desetiletí násilí. Jak píše publicista Sohrab Ahmari v kritickém článku britský server UnHerd.com, dnes jsme svědky návratu stejné myšlenkové šablony, tedy že „Válka je řešením, pokud režim neodpovídá našim hodnotám.“
„Je pošetilé věřit, že stávající režim lze svrhnout, aniž by americké síly musely zasáhnout a podporovat nový stát,“ varuje Ahmari.
Je to varování, které v roce 2002 ignorovali i nejchytřejší lidé. Neoliberální elitáři tehdy tvrdili, že svržení Saddáma Husajna povede k demokratickému řetězci v regionu. Místo toho jsme získali nefunkční stát, zničené miliony životů a novou vlnu islamistického extremismu.
Írán není Irák. Je to horší
Sohrab Ahmari, který se narodil v Íránu a zná tamní společnost zevnitř, tvrdí, že Írán je mnohem složitější než bývalý Irák. Má 90 milionů obyvatel a různé národy (Peršani, Kurdové, Arabové, Azerové, Balúčové) žijí vedle sebe v křehké rovnováze.
„Svržení režimu v Íránu by rozpoutalo etnické násilí a občanskou válku s katastrofálními následky,“ píše Ahmari.
Západní stratégové jako by si nevšimli, že režim v Teheránu, ač represivní, drží stát pohromadě. Svržení mullahů by nevedlo k demokracii, ale k libyjskému scénáři v jaderném vydání.
Írán je blízko jaderného práhu. Pokud padne režim a země se rozpadne, kdo zajistí dohled nad jadernými technologiemi? Ahmari připomíná, že v Iráku po svržení režimu neexistoval plán, kdo převezme moc. USA musely zůstat a vytvořit vše od nuly. A bohužel neúspěšně.
„Írán je klíčovým bodem globální energetiky. Jeho rozpad by zasáhl celý svět. Ekonomicky i bezpečnostně,“ varuje autor.
Pokud by padl režim v Teheránu, Hormuzský průliv, kudy proudí pětina světové ropy, by se stal dějištěm bojů mezi milicemi, zahraničními silami a piráty. Cena ropy by letěla do nebes.
Zastánci režimní změny ve Washingtonu i Londýně sází na „návrat monarchie“ - exilového prince Rezu Pahlavího. Ten sice na Twitteru vyzývá k „národní jednotě“, ale není jasné, o koho se může opřít.
„Pahlaví je víc symbol než reálný lídr. Nechce převzít odpovědnost za následky vojenského úderu, ale volá po povstání,“ píše Ahmari.
Navíc exilová opozice je roztříštěná. Jsou mezi nimi sekulární liberálové, monarchisté, nacionalisté i islamisté. Bez jednoty a bez vnitřní legitimity nelze žádný režim nahradit, pouze nastolit chaos.
Psali jsme:
Sohrab Ahmari uzavírá svou analýzu apelací na rozum:
• Nepouštějme se znovu do válek kvůli ideologickým halucinacím.
• Každý zásah do složitých států má následky, které trvají generace.
• Írán potřebuje změnu – ale změnu, která musí vzejít zevnitř.
„Katastrofa Iráku se může opakovat. Tentokrát s jadernými důsledky,“ zní klíčové varování.
Česko: Držme se při zemi
Česká zahraniční politika by měla být maximálně obezřetná. Jakákoli podpora režimních změn, zvláště bez mandátu OSN, je hazardem. Poučili jsme se z Libye, Sýrie, Afghánistánu. Nebo snad ne?
Politici, kteří dnes koketují s podporou „demokratických povstání“ v Íránu, by měli nejprve odpovědět na otázky typu „jaké jsou alternativy, kdo převezme moc a jaký to bude mít dopad na Evropu?“ A bez odpovědi na tyto otázky bychom měli říct jasné NE.
(Kyncl, UnHerd.com, foto: zai)
