Co nám k tomu můžete říct pane Zbořile?
„Možná si lidé často ani neuvědomují, že je to docela dobře zdokumentováno ve filmu, ve filmech, ovšem pouští se většinou jenom to, jak nějaká jednotka německé armády pochoduje okolo Vítězného oblouku, jak se Hitler dívá z povzdáli na Eiffelovu věž… To je ta jeho první a jediná návštěva Paříže v červnu 1940. A pak se obvykle ukazuje jen železniční vagon v Compiègne, kde se podepisovala smlouva o francouzské kapitulaci. Ale z té Paříže se pouští jen obrazy na kterých hrdinní francouzští ozbrojenci, bojovníci proti německým okupantům, jsou součástí davu, když byla Paříž byla obsazena De Gaullovou armádou Svobodné Francie a Američany, a oni pronásledovali ty takzvané kolaboranty. Bylo to velice odvážné a divoké. Stříhali se ženám a dívkám vlasy, jen proto, že se o nich říkalo, že se spustily za války s nějakým Němcem, což vůbec nebylo nic mimořádného. A tak si ti Francouzi, kteří toho příliš nevybojovali, na nich zvedali svoje sebevědomí,“ říká Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Francouzský odboj…
„Ten okamžik obsazení Paříže je samozřejmě symbolický, ale je dáván do souvislosti buď s odbojem francouzským, který se odhaduje, že ho tvořilo nějakých 200- 300.000 aktivních bojovníků, byť v civilních šatech, a nebo s těmi, kteří naopak kolaborovali po boku maršála Petaina. Ten se snažil dohodnout s Němci nějaký „modus vivendi“, ale skončil po válce na popravišti, zatímco mnozí se po válce ztratili v „droll paixe“, v podivném míru. Z osudů těch pravých francouzských odbojářů se pamatuje ta masová až bestiální vražda v posledních dnech války, téměř na konci války, ve Vogézách, kam Němci svezli z různých koncentráků a věznic odbojáře a postříleli je tam. Byl to velice brutální čin, ale dnes je tam parkoviště s nenápadnou pamětní deskou. Vzpomíná se na to, ale zrovna poutním místem, kterého by si tam lidé považovali tento plácek není. Spíše se tam jezdí a piknikuje,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.
Hvězdy a okupace…
„Možná by stálo za to zmínit se o jednom pozoruhodném francouzském filmu z přelomu 70.- 80.let, který se jmenoval „Zpívali jsme za okupace“. Je to vlastně reportáž z tehdejší doby, ve které tazatelé obcházejí slavné hvězdy pařížských kabaretů a divadel a ptají se jich na to, co zpívali za německé okupace. Všichni si rádi nebo nostalgicky vzpomínají, a dokonce některé ty popěvky prozpěvují. Tazatelé se jich ptají, zda si tyto písně a kabaretní výstupy pamatují, a zda tuhle písničku nebo šanson zpívali určitého dne. Oni váhají a nevědí, protože si to nepamatuji. Proč by si to měli pamatovat, a tak říkají asi ano, bylo to velmi populární ale dávno. Reportéři jim kladou další otázku - a víte, že ten den, na který jsme se vás ptali, byla vypálená vesnice, městečko Oradour a zavražděno tam a v okolí asi 800 lidí nejbrutálnější způsobem? Odpovídající jsou šokováni, protože zřejmě poprvé v životě jsou konfrontováni s tím, že obsazení Paříže se také mohlo považovat za ponížení, ale nějak se s tím „všichni museli“ vyrovnat. A nejen obyvatelé Paříže. Ale že to vyrovnávání se má také svou stinnou stránku, na kterou všichni zapomněli.
A to je ten okamžik, kdy se z historie vybírá jenom to, co se nám líbí, co se nám má nebo musí líbit, a všechno to, co se do tohoto krámu nehodí se snažíme vytěsnit. A už se ani neví, jak vypadala obsazená Paříž, co to byla okupace, co to znamenalo a jaké stopy by mohla zanechat v paměti těch, kteří by se jim nebránili,“ dodává Zdeněk Zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
