Zemřel společně se svou paní a jejich smrt (možná jde o rodinnou tragédii) byla prezentovaná jako hollywoodská senzace. Ve Spojených státech vzbudila zájem jako vždy, když se jedná o aféru z prostředí, které je středem hypertrofované pozornosti médií jakéhokoliv druhu a přiměřené úrovně bezcitnosti konzumentů jejich zpravodajství.  

Snad to bylo jen shodou okolností, že v ČR uvedla ČT hned třikrát v několika dnech jeho film z roku 1995, který je u nás známý pod titulem Americký prezident. Byl vyrobený už před třiceti lety a prezentovaný u nás ve dnech téměř všech hlavních vánočních svátků. V každém případě je to pozoruhodná shoda okolností, i když americký prezident padouch se objevil v ČT ve filmu „Absolutní moc“ s Clint Eastwoodem a Gene Hackmanem jen o několik dní později.

Asi to možná byla náhoda, přestože dramaturgie českých televizních vysílání je často obtížně srozumitelná. Tentokrát patřila k jejím majstrštykům štědrovečerní prezentace naštěstí jen jednoho Adolfa Hitlera, ale také kupodivu i jen jednoho Pavla Novotného z Řeporyjské líhně přátel našich významných politiků. Možná by stálo za pozornost, zda to byla opravdu jen náhoda, nebo zapomětlivost. Ale nám zde jde spíše o ty americké prezidenty,  než o Vánoce a české audiovizuální celebrity.

Téma američtí prezidenti ve filmu hraném i dokumentárním je ve Spojených státech až triviální řemeslnou záležitostí. Stovky dramatických nebo romantických příběhů, ve kterých jsou jako hlavní hrdinové prezentováni politici sídlící v Bílém domě, nebo usilující se jen jeho dočasnými obyvateli stát, mají pro studenty historie zvláštní kouzlo. Jsou pro ně zvláštním druhem pramenů, podobně jako v našem kulturním prostředí české kroniky nebo ruské letopisy.

Tito prezidenti většinou vystupují jako Shakespearovi králové v podání polské teatrologa Jana Kotta. Jsou nám zdrojem poznání toho, jak se rodí  absolutní moc, nebo alespoň touha této moci dosáhnout.  Také příběhy prezidentů Spojených států nám pomáhají číst povahu moci a bezmoci prezidentů, dnes považovanými mnohými aplaudujícími za nejmocnější muže současného světa. Těch několik století od dob „zamilovaného Shakespeara“ nehraje roli, stejně jako to, zda se děj odehrává v dnešních Spojených státech nebo „staré dobré Anglii“.  Konec konců Muž ve stínu (The Ghost writer, 2010) Romana Polanského se odehrává v podobném prostředí.

Aféra Watergate z let 1972-1974 dostala podobu v oblíbených Prezidentových mužích Dustina Hoffmana a Roberta Redforda, ale shakespearovských kvalit americký prezident dostal definitivně až v roce 2008 ve filmu Rona Howarda  Frost/Nixon. Na veřejnosti byl prezentován jak drama posledního interview Richarda Nixona, od roku 1946 senátora a kongresmana, později  viceprezidenta a konečně prezidenta  (1969-1974) kterého zařazení do dějin Spojených států, podle našeho názoru, stále ještě čeká. A závěrečný monolog  filmového Nixona, přezdívaného jako Tricky Dick, bychom mohli doporučit všem doma i v zahraničí, kteří se dnes zamýšlejí nad budoucím osudem ukrajinských politiků. Dokonce nikoliv těch východoevropských, ale i těch, za kterými se snažíme proniknout na Západ.

Na malém prostoru rozhovoru dvou dominantních osob, s nezbytným štábním komparsem, odehráli  Frank Langella a Sheen drama, které na malém časovém prostoru ukázalo, jak vypadá instituce hlavy státu v zemi, která se považuje za symbol demokracie, i když jen v jejím americkém pojetí. 

Reinerův „Americký prezident“ byl nejenom jeden z několika podobných verzí pohledů do nitra Bílého domu, ale v jistě redukované podobě ukázal, jak se pohybují lidé zvolení i jen „zaměstnaní“ v prostorách, které se některým lidem ve Spojených státech zdají být posvátné. Někteří kritici považovali tento film za jakýsi rafinovaný plagiát Pretty woman Garry Marshalla z roku 1989/90, kterému ale nemohli upřít jeho hollywoodskou dokonalost filmového řemesla. Pro toho, kdo by chtěl hledat poučení jak to chodí v Bílém domě bych doporučoval sledovat geniálně propracované dialogy, které se odehrávají nejen v běžných rozhovorech všech účinkujících postav, ale zejména těch, které se týkají střetů zájmů soukromých a státních a které často obsahují odkazy na americkou vnitřní i zahraniční politiku. V druhém plánu také na postavení jednotlivce, muže a ženy, v situacích, které mají význam celostátní a s trochou nadsázky i celosvětový. Snad bychom se snadněji mohli dostat k pochopení jazykových prostředků současného prezidenta a dokonce i jeho mladšího sociálního prostředí.

Zvláštním epilogem tohoto pro nás neobvyklého přemýšlení o filmové tvorbě, jako studijního zdroje k americké politice, je sice krátké ale   drsně kritické vyjádření Donalda Trumpa k tragické události v domu Reinerových. Vyčetl režisérovi a jeho rodině, že byli jeho dlouholetými kritiky a svým typickým způsobem, který Reiner skoro něžně parodoval v Americkém prezidentovi, mu vyčetl nedostatek ohleduplnosti ke své osobě a k politickým rozhodnutím, které jako prezident činí v domácí politice. 

Nemusíme se nad událostmi okolo amerických prezidentů nijak pohoršovat, ale neměli bychom zapomínat, že dokonce i „filmoví proroci“ jsou jako ptáci, a kdo po nich hodil kamenem, k tomu se nenavrací.