Do angličtiny se toto německé heslo známém už v 19. století překládalo jako „drive to the East“ nebo jako trochu jemnější „desire to push east“. Napoleonova Grande Armée sice vznikala se stejnými úmysly už na počátku 19. století, ale věhlasnou se stala až při svém tažení na Moskvu. A ještě slavnější po svém neslavném návratu do zemí dnešní Evropské unie v podání Lva N. Tolstého. Ale vojevůdce, který ji na čas propůjčil své jméno, už nestačil, kromě pozdější epizody jeho nástupců spojené s tzv. Krymskou válkou, definovat svůj pohled na Východ jinak než svou spornou velikostí, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Do českého a československého školního dějepisu tyto nápady vstoupily jako úsilí ovládnout země ve střední, ale i jihovýchodní a východní Evropě, obývané převáženě „slovanským“ obyvatelstvem, jak se tradovalo právě už od století devatenáctého. Díky tomu tvoří tato prozápadní a protizápadní propaganda rozsáhlý soubor legend a převyprávění, někdy až úzkostně komické povahy.
Po roce 1848, jehož revoluční události se považovaly za „jaro evropských národů“, se tato dramaticky popisovaná válečná tažení vysvětlovala jako projev politického významu pangermanismu a reakcí na něj měla být nejedna podoba panslavismu. Snad si můžeme dovolit říct, že to všechno byly jen dobové ideologické interpretace ekonomických zájmů a někdy té nejprimitivnější touhy po vykořisťování „méněcenných“ obyvatel těchto území. V pozdější rasistické a nenávistné verzi, platné v hlavách našich současníků dodnes, se tomu říkalo „židé“ (to malém ž je důležité) a „mongolsko-tatarské hordy z Východu“.
Stále ještě dnes v Evropě nezapomenutý německý generál Heinz Guderian vydal hned na počátku své akce v roce 1941, charakteristicky nazvané Barbarossa, podle Friedricha I. z dynastie Štaufů, nelítostný rozkaz k likvidaci „materiálních a lidských zdrojů“ na dobytých východních územích. Guderian doslova rozkazoval fyzicky likvidovat místní obyvatelstvo při svém tažení na Východ a bombardovat a vypalovat města i vesnice. Zakončil je až svým neúspěchem pod Moskvou, ale přesto měl ještě své nástupce až do posledních let válečných. Byl po té z velení armády odvolán a snad i to mu pomohlo přežít a ukončit svůj život válečného zločince v roce 1954. Snad také pro to, že i patřil mezi tolerované „Hitlerovy ochotné katy“, jak si velení německé armády teprve po mnoha letech mohl dovolit pojmenovat Daniel Goldhagen ve své známé, ale ne často vzpomínané práci z roku 1996.
Neuvěřitelně rychlý postup Guderianových tankových vojsk na podzim 1941 je často citován i v souvislosti s dnešní válkou na Ukrajině a někdy se zdá, že němečtí politici si vypůjčují z vojenské terminologie klíčová slova, kterými chtějí poukazovat na svou orientaci v otázkách války a míru ve východní části Evropy. Alespoň kancléř Merz nejde daleko pro slova, které jsou v Moskvě jistě chápána nikoliv jen jako strašení, ale doslova jako vyhrožování. Zejména pak s odkazem na společnou rusko-německou minulost.
V podobných politických rozpravách, ve kterých se ozývají fráze z vojenských strategických příruček pro dospělé, se čas od času zmiňuje geografická poloha Polska. To konečně v germánském a později v německém dobývání Východu vždy hrálo důležitou roli a zřejmě ji hraje dodnes. Podivně se v této ideologicky motivované propagandě zachází ale s habsburským trůnním dědictvím, které má svou tradici z hlediska politické geografie zajímavější než relativně nedávno poslepovaná velikost Velkoněmecké říše.
V Čechách máme svou česko-rakousko-německou verzi tohoto geopolitického exkurzu do minulosti, současnosti a budoucnosti, jejímž jedním z reprezentantů byl ještě nedávno kníže Karel, potomek rodu Schwarzenbergů. Ten se v této souvislosti objevil v roce 2014 na kyjevském Náměstí nezávislosti, od roku 1992 pojmenovávaném po ukrajinsky (odvozeně od fársí a urdů zaban) Majdan nezaležnosti, a to ve dnech rozdávání sušenek tehdy známou reprezentantkou americké zahraniční politiky ve východní Evropě Victorií Nuland.
Nevadilo, že jeden z jeho předků dočasně bojoval s Napoleonem i proti Napoleonovi, a také se účastnil Napoleonova tažení na Moskvu. Snad ale právě proto se stal českým politikem a mentorem Václava Havla, přesvědčeným o svých znalostech historie střední Evropy. Právě proto kdesi řekl: My jsme také prožili vývoj od renesance, reformace, protireformace, osvícenství. Na rozdíl od Západu u nás nebyly reformy zavedeny revolucemi, ale seshora. To je rozdíl, řekněme, mezi Francií, Holandskem, Anglií a námi… Na východ od nás zase ti osvícení panovníci poněkud chyběli a docházelo tam ke krutým revolucím. My jsme také prožili vývoj od renesance, reformace, protireformace, osvícenství.
Dnes už nebohého knížete Karla není možné podezírat, že začíná svou kvasi-geopolitickou úvahu až v druhé polovině 17. stol., po zakoupení se svého rodu v Třeboni. Ale chybí mu zde celá před-habsburská epocha dějin, kdy politické uspořádaní vytvářeli knížata a králové čeští, polští a uherští. A to nemluvíme o tom, že ve svém politickém rozhlížení se směrem na východ opomněl Františka Palackého a jeho žáky i následovníky.
V osmdesátých letech minulého století na sebe poutala pozornost polemika Milana Kundery a Václava Havla, nad osudem a budoucností „Uneseného Západu“ nebo „Tragedií střední Evropy“, kterou začíná nejen kulturně politická, ale i jakási strategická diskuse. Ta bez ohledu na rozhořčené reakce obou diskutujících a jejich epigonů opustila úroveň kulturně-historickou a stala se částí úvah vojenské-strategických. To, že jedna strana mluvila o svébytnosti středoevropanství mezi Západem a Východem, a druhá o jeho „přináležitosti střední Evropy k západnímu civilizačnímu okruhu“, bylo přirozeně chápáno jako Západ a Anti-Západ, jako dvě zvláštní a odlišné kultury či civilizace.
Zastánci této dichotomie opomněli, jako mnozí jejich předchůdci, vojensko-strategický pohled na podle nich většinou neexistující Střední Evropu, ke kterému se ve stopách Guderianových vracejí dnešní publicisté a z nich hlavně ti, kteří mluví obraně Evropy před zlem z Východu. Podobně jako obdivovatelé Germánů a Praslovanů se obávají velkých státních celků, chceme-li říší či impérií, které se vzájemně obviňují z nepřátelských úmyslů. Činí tak na úrovni svých historických zkušeností a často perverzní reflexe dějin, a proto se jim „Říše evropského středu“ jeví jako bojiště s neidentifikovatelným bojovými liniemi.
Stačí se jen ad marginum seznámit se strategickými úvahami osob, které mají rozhodovat nikoliv o obraně, jak sami často na veřejnosti prohlašují, ale o způsobu vedení válek. Ti se vracejí daleko do minulosti. Nejen k „tažení na Východ“, ale až do ranně středověkých análů a letopisů. Jsou to lidé, kteří předvídají kterými cestami se bude pochodovat na Moskvu, nebo naopak, zda se nebude opakovat něco podobného jako Operace Bagration, jejíž vojenské části se zastavily před Berlínem na dohodnutých liniích rozdělené Evropy. Staroruská představa, že je třeba pomáhat dehumanizovanému a odlidštěnému poloostrovu Evropa je jen zrcadlovým obrazem všeho, co už na mapě bylo zakresleno. Jen v posledním století hned několikrát.
Jedna z legend o Reinhardu Heydrichovi tvrdí, že byl instalován jako zastupující říšský protektor v Praze proto, že toto město mělo být centrem budoucího impéria, tehdy ještě jen smyšlené Velkoněmecké říše. Mnohokrát se nám tento nápad zdál fantasmagorií, ale mnohokrát se v dějinách lidstva ukázalo, že i slova jako magor nebo robot mohou být stylotvorná, ať už při jejich vzniku byly rozhodující rozum, emoce nebo kulhavý chromozom. A „čtvrté centrum tažení na Východ“ do tohoto velko-arzenálu určitě patří.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
